Jedna z mých méně škodlivých závislostí jsou knihy. Kupuji je soustavně po celý život. V posledních měsících to byla celá série starších i nových titulů, které zaplavili předvánoční pulty, a musím říct, že nechápu. Nechápu jejich náladu, atmosféru, smysl. Nic, než temnota, beznaděj, bezvýchodnost. A mně se přitom zdá, že žijeme v poměrně šťastné době. Vždyť generace našich rodičů přežila válku a umírali za komunizmu. Také máme co jíst a slušně zajištěnou bezpečnost. Kde se bere přebytek negativních emocí v našich blahobytných poměrech?
Moje osobní hypotéza je: Žijeme v očekávaní nového duchovního paradigmatu, nové spirituality. Nazval bych ji duchem univerzální lásky a univerzálního soucitu. Bůh lidí už nebude židovský, křesťanský, muslimský… pravda už nebude hinduistická, buddhistická, taoistická, konfuciánská… kriteriem všeho snažení už nebude trh, zisk, efektivita… Bude už jen Bůh, Pravda a Kvalita života. A smrt. Tím, samozřejmě, neříkám, že náboženství, národy, společenství a státy utvoří monolitní celek s jednotnou spiritualitou a jednotnými pravidly. Věřím však, že lidé přiznají rozmanitosti statut rovnocennosti a partnerství. Nebude to proto, že by prozřeli a to rovnou všichni. Bude to tím, že jinak se na přecpané a globalizované planetě nebude dát žít. Sjednotí nás vůle k životu a strach o jeho udržitelnost.

Aby bylo jasno: Nejsem snílek anebo nedejbože vůl. Ano, budeme nadále potřebovat armády a policii. Ano, devianti všech možných orientací nám budou říkat, že jejich bůh je Bůh a jejich pravda je Pravda. Jiní budou považovat svou peněženku za měřítko všech hodnot. Nicméně, půjde o menšiny, které budou sloužit jako naše zrcadlo, jako memento. A žádoucí skutečnost, to nebudou přecpané stoly a byty, ale klidné mysli. Protože co jiného je skutečnost, když ne to, co máme v myslích a srdcích?