který přežil jako dítě Osvětim. Seděl pokaždé v rohu místnosti, aby měl přehled a neměl nikoho za zády. Jednomu mému známému unesli kdysi, kvůli výkupnému, syna. Od té doby reaguje sebeobranně na každé nečekané poklepání po zádech. A chodí do fitka. Nacvičené reflexy potencionálních obětí násilí, což jsme všichni, mohou být užitečné.

A pak jsou zde teroristické útoky – od Breivika po radikální islámisty a rozmanité šílence různých sort a motivací. Na jejich konto už bylo řečeno hodně – psychology, psychiatry, politology, filozofy, kriminalisty, xenofoby, populisty, liberály, konzervativci… Řešit prý máme především příčiny (rodinná atmosféra, bída, nezakotvenost, vyloučení, zneuznání, šikana… celková zblblost, různé deviace, náboženská a ideologická indoktrinace). Řešíme však především následky. Anebo přesněji: řešíme, jak to jde, a jde to ztuha a nedokonale, což jest normální.

Součástí problému se stávají také veřejná shromáždění, na kterých se „kanalizuje napětí“, anebo „odpouští pára“. Obojí může být využito i zneužito. Různíme se výkladem slov „využít“ a „zneužít“. Je dobře vědět, že uzavřený kruh negativních emocí má tendenci plodit ještě víc nenávisti a násilí. Naopak je tomu u pozitivních emocí. Můj osobní postoj: politici by se na těchto akcích měli držet bokem, čili mezi lidmi, a ne na tribunách. Jde přece o věc občanské společnosti a ne osobní anebo stranické zájmy.

Každý den se budíme do nejistého světa. Budí se do něj také naše děti a vnoučátka, která (někteří) učíme laskavosti a soucitu. Učení „za stolem“ nestačí, pokud chybí akce, zkušenost z terénu. Nedávno se mě zeptala neznámá holka, jak by mohla dát svému, jinak ubíjejícímu, životu smysl. Napsal jsem jí, že témata se povalují po ulicích. A fakt se povalují. Najdou se lidé, kteří je neobcházejí. Například: Kaja Bernátová nabízela servis v pro matky s dětmi v uprchlickém táboře Idomeni, Arnold Kiss totéž ve škole na východním Slovensku, kde se věnuje také romským žákům. Oba to cítí jako svou misi, oba jsou jí oddáni. A existuje oprávněná naděje, že ty matky a jejich děti, a ti školáci, mají jinou šanci nacházet smysl svých životů, jako ti, kteří byli ponecháni napospas veřejné zášti a ostrakizaci. Myslím si ovšem, že lidé jako Kaja a Arnold jsou spíše výjimky. Anebo je podobných dost, jenomže nezvyknou být hluční, jako "protistrana"?