Nemluvím do vzduchu, zažil jsem to na vlastní kůži a hodně zblízka. Označení mečiarizmus se zrodilo ze specifik bývalého premiéra vlády Slovenské republiky.
Patří mezi ně například:
1) Své zájmy a svou osobu ztotožnil Vladimír Mečiar rovnou se státem. Pamatuji si na text jeho rezignačního dopisu z postu premiéra v roce 1991. Psalo se v něm: „Zůstal jsem sám s národem“. Slovo „Já“ používal v každé větě.
2) Za jeho časů se volební kampaň stala permanentní součástí politiky. Kulturní domy praskaly ve švech a politické mítinky měly charakter lidové zábavy.
3) Byl ochoten se pro své zájmy, což znamená pro moc, spojit třeba i s marťany, anebo například s tajnou službou. S jeho amnestií pro viníky únosu syna prezidenta Kováče nejde dodnes pohnout. A ta je, prosím, spojena například aj s vraždou muže jménem Róbert Remiáš.
4) Obliboval účelové zveřejňování různých obvinění svých protivníků, která předbíhala řádné vyšetřování a soudní rozhodnutí. Pro své nepřátele neuznával žádnou presumpci neviny a nevybíravě je skandalizoval. Byl vyšetřovatelem, žalobcem i soudcem v jedné osobě.
5) Velice často se cítil osobně ohrožen a každou chvíli tento pocit ventiloval. Pamatuji několik mediálních atentátů, které „odhalil“ a vzápětí zveřejnil v televizi.
6) Vystavoval na obdiv své pracovní nasazení a výdrž. Úspěchy země autorizoval svým jménem, neúspěchy připisoval jiným. Pro své spolustraníky byl výtahem k moci, pro ostatní noční můrou.
Za léta jeho vládnutí Slovensko zaplatilo polarizací společnosti, deformací politické scény (všichni proti Mečiarovi), ekonomickou stagnací, ztrátou důvěry lidí v politiku a prorůstáním organizovaného zločinu státní správou. On to byl, kdo – poprvé od svobodných voleb v roce 1990 – povolat k moci extrémisty. Éra mečiarizmu však naučila lidi, že demokracie není mana z nebe a je potřeba o ni permanentně, a někdy i docela dobrodružně, usilovat a pečovat. Toto považuji za pozitivní slovenskou zkušenost s mečiarizmem, i když uklízení škod není pořád dokončeno. Docela rád bych však – sobě i vám – podobnou zkušenost ušetřil, jde-li to.
1) Své zájmy a svou osobu ztotožnil Vladimír Mečiar rovnou se státem. Pamatuji si na text jeho rezignačního dopisu z postu premiéra v roce 1991. Psalo se v něm: „Zůstal jsem sám s národem“. Slovo „Já“ používal v každé větě.
2) Za jeho časů se volební kampaň stala permanentní součástí politiky. Kulturní domy praskaly ve švech a politické mítinky měly charakter lidové zábavy.
3) Byl ochoten se pro své zájmy, což znamená pro moc, spojit třeba i s marťany, anebo například s tajnou službou. S jeho amnestií pro viníky únosu syna prezidenta Kováče nejde dodnes pohnout. A ta je, prosím, spojena například aj s vraždou muže jménem Róbert Remiáš.
4) Obliboval účelové zveřejňování různých obvinění svých protivníků, která předbíhala řádné vyšetřování a soudní rozhodnutí. Pro své nepřátele neuznával žádnou presumpci neviny a nevybíravě je skandalizoval. Byl vyšetřovatelem, žalobcem i soudcem v jedné osobě.
5) Velice často se cítil osobně ohrožen a každou chvíli tento pocit ventiloval. Pamatuji několik mediálních atentátů, které „odhalil“ a vzápětí zveřejnil v televizi.
6) Vystavoval na obdiv své pracovní nasazení a výdrž. Úspěchy země autorizoval svým jménem, neúspěchy připisoval jiným. Pro své spolustraníky byl výtahem k moci, pro ostatní noční můrou.
Za léta jeho vládnutí Slovensko zaplatilo polarizací společnosti, deformací politické scény (všichni proti Mečiarovi), ekonomickou stagnací, ztrátou důvěry lidí v politiku a prorůstáním organizovaného zločinu státní správou. On to byl, kdo – poprvé od svobodných voleb v roce 1990 – povolat k moci extrémisty. Éra mečiarizmu však naučila lidi, že demokracie není mana z nebe a je potřeba o ni permanentně, a někdy i docela dobrodružně, usilovat a pečovat. Toto považuji za pozitivní slovenskou zkušenost s mečiarizmem, i když uklízení škod není pořád dokončeno. Docela rád bych však – sobě i vám – podobnou zkušenost ušetřil, jde-li to.