Dnes večer se chystám po dlouhém čase do kina. Na Nafarbené vtáča, jak zní titul filmu v mé rodné slovenštině. Je časné ráno, sedím u počítače a myslím na generace lidí, kteří se dotkli absolutního zla.
Na lidi, kteří vědí, že i takzvaně „slušní“ lidé jsou za „příznivých“ okolností schopni příšerných věcí – vraždění, mučení, znásilňování, protože za „příznivých“ okolností je to bez sankce.
Hlavou mi běhají obrazy blízkých na osvětimské rampě. Tátova sestra Katinka tam předala své dítě tchyni, protože staří lidé a děti to přeci budou mít lehčí. Šli rovnou do plynu. Vidím máminu sestru Růženku upálenou zaživa i s dětmi v pogromu na Podkarpatské Rusi. Vidím štreku pochodu smrti ze Sachsenhausenu do Schwerinu, na které koncem dubna 1945, na samém konci války, zastřelili tátu, když si sedl na krajnici. Vidím krabici, do které mě v březnu 1945 uložila máma, když mě porodila v Terezíně. Vidím tetu Ilonku, která se vrátila bez vlasů a masa na kostech z Birkenau…
Také slyším pokřikování dětí „židáku“, když jsem se jako žák základní školy toulal ulicemi Ružomberoka, kam jsem chodil na prázdniny za tetou Ilonkou, anebo v bratislavském podhradí, kde jsme žili. Mám před očima spolužáka Petra T., jak mi na střední škole vmetl do očí můj rasový původ, když jsme se hádali kvůli nějaké ptákovině. Vzpomínám, jak mi první polistopadový ministr kultury Ladislav Snopko tlumočil slova arcibiskupa Jána Sokola, že Žid by se neměl ucházet o významnou společenskou pozici.
Mám před očima ty spousty antisemitských dopisů, příspěvků pod svými texty na diskusních fórech a emailů, které mi docházejí celá léta od listopadu 1989, ať bydlím kdekoliv. Současně přesně vím, že jsem pouze jeden z mnoha těch, kteří se mnou sdílejí úděl. A nemusí jít o Židy. Stačí být „jiný“.
Nevím, co s tím, kromě toho, že ráno vstanu, sedám ke psaní a dělám svou práci. V průběhu dne se snažím žít to, čemu říkám normální život. Já, jazykem lidí jako jsou Zeman, Klausové, Okamura a podobní, kteří mávají hesly o národním, státním anebo jiném honosném zájmu či hodnotách, pravdoláskař, lepšočlověk a sluníčkář. Pro některé z nich také Sorosův, či bůhvíkým, placený škůdce.
Ten Marhoulův film je prý drsný a krutý. Četl jsem recenze z prvních projekcí i rozhovory s tvůrci. Publikum se skládá v drtivé většině z lidí, kterým absolutní zlo připadá jako umně namíchaný horor. Žijí v šťastných časech. Mnohdy by možná stačilo zajít kousek dál a mít otevřené oči, duše a mysl. Anebo alespoň vzít na vědomí, že „zafarbiť vtáča“ lze kdekoliv a kdykoliv, dovolíme-li to.
Psáno pro Deník N
Hlavou mi běhají obrazy blízkých na osvětimské rampě. Tátova sestra Katinka tam předala své dítě tchyni, protože staří lidé a děti to přeci budou mít lehčí. Šli rovnou do plynu. Vidím máminu sestru Růženku upálenou zaživa i s dětmi v pogromu na Podkarpatské Rusi. Vidím štreku pochodu smrti ze Sachsenhausenu do Schwerinu, na které koncem dubna 1945, na samém konci války, zastřelili tátu, když si sedl na krajnici. Vidím krabici, do které mě v březnu 1945 uložila máma, když mě porodila v Terezíně. Vidím tetu Ilonku, která se vrátila bez vlasů a masa na kostech z Birkenau…
Také slyším pokřikování dětí „židáku“, když jsem se jako žák základní školy toulal ulicemi Ružomberoka, kam jsem chodil na prázdniny za tetou Ilonkou, anebo v bratislavském podhradí, kde jsme žili. Mám před očima spolužáka Petra T., jak mi na střední škole vmetl do očí můj rasový původ, když jsme se hádali kvůli nějaké ptákovině. Vzpomínám, jak mi první polistopadový ministr kultury Ladislav Snopko tlumočil slova arcibiskupa Jána Sokola, že Žid by se neměl ucházet o významnou společenskou pozici.
Mám před očima ty spousty antisemitských dopisů, příspěvků pod svými texty na diskusních fórech a emailů, které mi docházejí celá léta od listopadu 1989, ať bydlím kdekoliv. Současně přesně vím, že jsem pouze jeden z mnoha těch, kteří se mnou sdílejí úděl. A nemusí jít o Židy. Stačí být „jiný“.
Nevím, co s tím, kromě toho, že ráno vstanu, sedám ke psaní a dělám svou práci. V průběhu dne se snažím žít to, čemu říkám normální život. Já, jazykem lidí jako jsou Zeman, Klausové, Okamura a podobní, kteří mávají hesly o národním, státním anebo jiném honosném zájmu či hodnotách, pravdoláskař, lepšočlověk a sluníčkář. Pro některé z nich také Sorosův, či bůhvíkým, placený škůdce.
Ten Marhoulův film je prý drsný a krutý. Četl jsem recenze z prvních projekcí i rozhovory s tvůrci. Publikum se skládá v drtivé většině z lidí, kterým absolutní zlo připadá jako umně namíchaný horor. Žijí v šťastných časech. Mnohdy by možná stačilo zajít kousek dál a mít otevřené oči, duše a mysl. Anebo alespoň vzít na vědomí, že „zafarbiť vtáča“ lze kdekoliv a kdykoliv, dovolíme-li to.
Psáno pro Deník N