O tancích na hrobech našich mrtvých
Legendy, mýty, symboly a rituály slouží od nepaměti k posilování kolektivní soudržnosti a identity. V totalitních režimech masívněji a jednohlasněji než v liberálních demokraciích. Tam se v mase účastníků, a občas i na tribuně, dějí věci. Různé „tance“ nad hroby mrtvých jsou v časech, kdy mluvíme o době postfaktické a také o postpravdivé, už téměř kulturní konstantou. Zažili a zažíváme to při výročích, pietních aktech, krizových situacích a podobně. Má osobní zkušenost je letitá. Začala už při výročích listopadu 1989 a nebere konce.
Náš civilizační okruh čelí paradoxnímu jevu: kritickému poklesu společenské soudržnosti, poklesu důvěry v instituce, jejich představitele, a v konečném důsledku i v liberální demokracii jako systému. Důsledkem je radikalizace a nárůst extrémů ve veřejném prostoru. Zdá se, že řešení je v nedohlednu. „Obyčejný“ člověk si říká: „Nedůvěra v politiky a mocné tohoto světa je oprávněná. Nikdy jim nešlo o jiné, než o rozmnožení svého vplyvu a majetků.“ Žádná novinka, podobně většina lidí vnímala moc a mocných odjakživa. Existují důvody ke změně tohoto postoje za demokracie?
Máme-li mluvit o společenské soudržnosti vně biologického evolučního paradigmatu, a nechat se inspirovat pojmy jungiánské psychologie (myslím pojmy jako kolektivní paměť, kolektivní nevědomí, kolektivní duše, indukované emoce, masová hnutí a podobně), můžeme říct, že spouštěči zmíněných jevů jsou jistým způsobem instrumentalizované náboženské víry, politické ideologie a další kulturní konstrukty, především identitní povahy (například národní a etnické). Jako spiritus agens fungují politické elity a veřejné osobnosti – ruku v ruce s médii, plus trans a mezigenerační přenos.
Řešení je v nedohlednu, existuje-li. Vím, je to trochu fatalistický přístup k světu, do něhož rodíme děti a usilujeme se zvyšovat kvalitu vlastních životů. Nicméně, pokud nevěříme v zářné zítřky a máme pochybnosti o božím království na zemi, naše naděje se přesouvá do rodin a komunit – do půdy, pohnojené kulturností (včetně vzdělání) a civilizovaností. Může zrodit víry, ideologie, identity a elity „říše světla“, říši inkluze, se vším, co soudržnost lidí a lidskosti obnáší. Inkluzi zdůrazňuji proto, že až opravdu otevřený svět nabízí šanci pochopit toho druhého.
Pohled do dějin však naznačuje, že jde o iluzi. Původně periferní „bublina“, abych použil dobový žargon, nezanikne-li anebo se nestane sektou, postupně přeroste v masové hnutí, které časem metamorfuje do „nového“ systému s jeho (staro)novými nemocemi. Z dějinné perspektivy také nic nové. Spíše platí vize cyklického vývoje – vznik, růst, stagnace, zánik a opět znovu a dokola. Otázka „pozemské“ existence lidstva, díky například klimatickým změnám a zbrojným potenciálům hromadného ničení, se může stát epizodickou. Nad hroby mrtvých přežije příroda, která je věčná.
Post scriptum
Přikládám fotografii od přítele Jindřicha Buxbauma. Ti lidé na ní vyzařují komunitní soudržnost a nefalšované štěstí. Nicméně, jde o komunitu nejenom exkluzivní (vírou, životním stylem, vzhledem…), ale především komunitu všeobecně marginalizovanou, až nenáviděnou. Podstatné ovšem je, že vyznává kulturu nenásilí. Možná je kultura nenásilí metou, o kterou nutno usilovat, byť věříme v různá náboženství, politické ideologie, kultury a identity. Otázka zní: Je možné mírové soužití „duchovních totalit“ na globálním teritoriu? Těžko. Usilovat o to má ovšem hluboký smysl.
Poznámka:
Odkazy na zdroje a inspirace by zabrali víc prostoru než text samotný. Stručně: Odkaz na dílo Carla G. Junga jsem uvedl. „Pluralita totalit“ byla metafora slovenského básníka, spisovatele a překladatele Lubomíra Feldeka po rozpadu komunizmu. Použil jsem ji v trochu jiném kontextu. Vizi globálního étosu jsem poprvé četl v stejnojmenném díle Hanse Künga. S poznatky o životním cyklu sociálních hnutí přišla už hodně dávno chicagská sociologická škola a později pak základní díla teorie systémů a systémové dynamiky. Klasiky psychologie davu jsou Gustave Le Bon a Sigmund Freud. Nesporně jsem se nechal inspirovat také četbou děl z oblasti, zejména židovské, mytologie a buddhizmu zenové a tibetské provenience. A také, samozřejmě, vlastní zkušeností z politiky, podnikání a neziskového sektoru. Podstatnou roly sehráli zcela jistě také mé početné rozhovory s přáteli – sociology, psychiatry, psychology, filosofy, výtvarníky, hudebníky …, zejména s Janem Urbanem, který „chvění“ v našem civilizačním prostoru vnímá jako globální, a stopy, které v sobě nesu jako přeživší holocaustu a komunizmu.
Text bol po redakčnej úprave a preklade do slovenštiny uverejnený v slovenskom Denníku N (https://dennikn.sk/2530949/o-tancoch-na-hroboch-nasich-mrtvych/?ref=mpm)
Legendy, mýty, symboly a rituály slouží od nepaměti k posilování kolektivní soudržnosti a identity. V totalitních režimech masívněji a jednohlasněji než v liberálních demokraciích. Tam se v mase účastníků, a občas i na tribuně, dějí věci. Různé „tance“ nad hroby mrtvých jsou v časech, kdy mluvíme o době postfaktické a také o postpravdivé, už téměř kulturní konstantou. Zažili a zažíváme to při výročích, pietních aktech, krizových situacích a podobně. Má osobní zkušenost je letitá. Začala už při výročích listopadu 1989 a nebere konce.
Náš civilizační okruh čelí paradoxnímu jevu: kritickému poklesu společenské soudržnosti, poklesu důvěry v instituce, jejich představitele, a v konečném důsledku i v liberální demokracii jako systému. Důsledkem je radikalizace a nárůst extrémů ve veřejném prostoru. Zdá se, že řešení je v nedohlednu. „Obyčejný“ člověk si říká: „Nedůvěra v politiky a mocné tohoto světa je oprávněná. Nikdy jim nešlo o jiné, než o rozmnožení svého vplyvu a majetků.“ Žádná novinka, podobně většina lidí vnímala moc a mocných odjakživa. Existují důvody ke změně tohoto postoje za demokracie?
Máme-li mluvit o společenské soudržnosti vně biologického evolučního paradigmatu, a nechat se inspirovat pojmy jungiánské psychologie (myslím pojmy jako kolektivní paměť, kolektivní nevědomí, kolektivní duše, indukované emoce, masová hnutí a podobně), můžeme říct, že spouštěči zmíněných jevů jsou jistým způsobem instrumentalizované náboženské víry, politické ideologie a další kulturní konstrukty, především identitní povahy (například národní a etnické). Jako spiritus agens fungují politické elity a veřejné osobnosti – ruku v ruce s médii, plus trans a mezigenerační přenos.
Řešení je v nedohlednu, existuje-li. Vím, je to trochu fatalistický přístup k světu, do něhož rodíme děti a usilujeme se zvyšovat kvalitu vlastních životů. Nicméně, pokud nevěříme v zářné zítřky a máme pochybnosti o božím království na zemi, naše naděje se přesouvá do rodin a komunit – do půdy, pohnojené kulturností (včetně vzdělání) a civilizovaností. Může zrodit víry, ideologie, identity a elity „říše světla“, říši inkluze, se vším, co soudržnost lidí a lidskosti obnáší. Inkluzi zdůrazňuji proto, že až opravdu otevřený svět nabízí šanci pochopit toho druhého.
Pohled do dějin však naznačuje, že jde o iluzi. Původně periferní „bublina“, abych použil dobový žargon, nezanikne-li anebo se nestane sektou, postupně přeroste v masové hnutí, které časem metamorfuje do „nového“ systému s jeho (staro)novými nemocemi. Z dějinné perspektivy také nic nové. Spíše platí vize cyklického vývoje – vznik, růst, stagnace, zánik a opět znovu a dokola. Otázka „pozemské“ existence lidstva, díky například klimatickým změnám a zbrojným potenciálům hromadného ničení, se může stát epizodickou. Nad hroby mrtvých přežije příroda, která je věčná.
Post scriptum
Přikládám fotografii od přítele Jindřicha Buxbauma. Ti lidé na ní vyzařují komunitní soudržnost a nefalšované štěstí. Nicméně, jde o komunitu nejenom exkluzivní (vírou, životním stylem, vzhledem…), ale především komunitu všeobecně marginalizovanou, až nenáviděnou. Podstatné ovšem je, že vyznává kulturu nenásilí. Možná je kultura nenásilí metou, o kterou nutno usilovat, byť věříme v různá náboženství, politické ideologie, kultury a identity. Otázka zní: Je možné mírové soužití „duchovních totalit“ na globálním teritoriu? Těžko. Usilovat o to má ovšem hluboký smysl.
Poznámka:
Odkazy na zdroje a inspirace by zabrali víc prostoru než text samotný. Stručně: Odkaz na dílo Carla G. Junga jsem uvedl. „Pluralita totalit“ byla metafora slovenského básníka, spisovatele a překladatele Lubomíra Feldeka po rozpadu komunizmu. Použil jsem ji v trochu jiném kontextu. Vizi globálního étosu jsem poprvé četl v stejnojmenném díle Hanse Künga. S poznatky o životním cyklu sociálních hnutí přišla už hodně dávno chicagská sociologická škola a později pak základní díla teorie systémů a systémové dynamiky. Klasiky psychologie davu jsou Gustave Le Bon a Sigmund Freud. Nesporně jsem se nechal inspirovat také četbou děl z oblasti, zejména židovské, mytologie a buddhizmu zenové a tibetské provenience. A také, samozřejmě, vlastní zkušeností z politiky, podnikání a neziskového sektoru. Podstatnou roly sehráli zcela jistě také mé početné rozhovory s přáteli – sociology, psychiatry, psychology, filosofy, výtvarníky, hudebníky …, zejména s Janem Urbanem, který „chvění“ v našem civilizačním prostoru vnímá jako globální, a stopy, které v sobě nesu jako přeživší holocaustu a komunizmu.
Text bol po redakčnej úprave a preklade do slovenštiny uverejnený v slovenskom Denníku N (https://dennikn.sk/2530949/o-tancoch-na-hroboch-nasich-mrtvych/?ref=mpm)