Představa, že v nově zvoleném parlamentu jedna z nejvýznamnějších pozic připadne předsedovi SPD Tomiu Okamurovi, je pro lidi, jako jsem já, děsivá. Zůstat při pouhém zděšení ovšem nestačí. Nedávno jsem například rezignoval na účast při tryzně v Terezíně, kde jsem se narodil. Považoval jsem za nepřípustné sdílet pietu za naše mrtvé s lidmi Okamurova formátu. Mám mlčet teď, když se při dělení benefitů za volby, zvažuje „odměna“ za volební výsledek xenofobnímu a protievropskému politikovi?

Nejsem proti dialogu s lidmi, kteří nesdílejí mé názory. Nejsem ani proti dialogu s nepřáteli. Mezi dialogem občana s politiky je ovšem jasná demarkační linie. Ti druzí budou z titulu svých pozic šířit ve veřejném prostoru svou ideologii. Budou nám sunout do hlav své předsudky a negativní emoce. Budou účastni při tvorbě pravidel hry. Jejich ideologie a jejich pravidel.

OK, mají své voliče, mají svá procenta, čili mají také právo usednout do poslaneckých lavic. Existuje však právo na významné funkce pro lidi se zjevným sklonem k destrukci řádu, který ve svobodných volbách dostal zelenou?