Pôvodne som mal mať príhovor pri čítaní mien obetí holocaustu 21. apríla v pražskej Pinkasovej synagóge. Vzhľadom na vládne obmedzenia pohybu osôb, nebudem. Tu je moja písomná príprava:

Duben je v naší kultuře měsíc velikých náboženských židovských a křesťanských svátků – Pesachu a Velikonoc. I lidé nesvázáni s žádnou náboženskou vírou slaví dny volna a tradičních rituálů. V dubnu je také den kdy si prostřednictvím vzpomínkových obřadů připomínáme památku obětí holocaustu (hebrejsky Jom ha-šoa). Pro tento pietní den byl stanoven termín, kdy bylo zahájeno povstání ve varšavském ghettu v roce 1943. Pesach, velikonoce i pieta za oběti holocaustu se vztahují ke svobodě.

Na Jom ha- šoa čteme jména obětí holocaustu. Ta jména jsou také výzvou pro živé. Ze stínu opět vylézají muži a ženy, kteří sami sebe nazývají vlastenci „půdy a krve“. Vlastenci čeho? Své definice vlasti a národa? Bez Evropské unie, liberálních demokratů, soužití kultur…? Bez globálních strategií a institucí v časech globalizace? V čase globální pandemie koronaviru, klimatické krize, masivních migrací, válek kulturních, hybridních, o zdroje…?

Přeživších svědků kataklyzmat, jakým byl holocaust, je z roka na rok méně. Méně? A co mezigenerační přenos traumat přeživších? A co stigmata potomků pachatelů a pasivních „diváků“? Duch naší doby potřebuje terapii dialogem, paralelními monology (tam, kde dialog a spolupráce nejsou možné, ale fakta musí ven) a konfrontaci (když jde o svobodu, důstojnost a životy). Zejména však spolupráce ve jménu přežití, anebo skromněji – ve jménu udržitelnosti života na planetě.

Ne ovšem přežití jakéhokoliv, ale relativně důstojného a svobodného. Virus nacionalizmu, strachu, lhostejnosti a zbabělosti jsou stěžejní globální ohrožení. Říkám globální, čili všech. Nicméně, nacionální socialisté, fanatikové všech věr, lotři a krysaři žijí mezi námi. Nenechme se pomýlit tím, že v demokraciích mají soft visáž. Ohrožení demokracie je ovšem především důsledkem nedostatku nadkritické masy slušnosti, moudrosti, odvahy a síly demokratů.

Při příležitost letošního Jom ha-šoa čtu alespoň jména některých obětí holocaustu: svého otce Vojtěcha Gála, zavražděného na pochodu smrti ze Sachsenhausenu do Schwerinu v dubnu 1945 ve věku pětatřiceti let, jeho rodičů Heinricha a Violy Gál (oba zavražděni v roce 1943 ve věku sedmašedesáti a dvaapadesáti let) a starých rodičů Jakuba a Júlie Goldstücker (datum jejich zavraždění neznám). Ani jednoho z nich mi nebylo dopřáno osobně poznat.