Několik citací ze slovenských luhů a hájů úvodem: Matovič (premiér vlády Slovenské republiky, 7.2.2021, Akuuality.sk– pozn. aut.) o Covid automatě: „Ktokoľvek sa bude sťažovať, nech sa sťažuje u odborníkov.“
Tentýž Matovič v ten samý den v TA3: „… hovorí, že nebolo z jeho strany potrebné byť na rokovaní vlády, lebo predpokladal, že „SaS-ka (koaliční partner preméra Matoviča) zase bude robiť to svoje divadielko.“ A titulka z Pravdy ze dne 11.2.2021: "...ja som to nepototo - sťazujte sa u vedcov." Ne, že by se podobně nedalo citovat premiéra české republiky Andreje Babiše i další. Dalo, samozřejmě.
Název tohoto textu jsem převzal z rozhovoru se Zdeňek Konopáskem v Salonu (příloha Práva z 28.2.2021. Základní teze rozhovoru zní: Jedním hlasem má o covidu mluvit vláda, ne vědci. Mé poznámky k rozhovoru Zdeňka Konopáska jsou uznáním za jeho kvalitu a projevem díků za inspiraci.
Z. Konopásek má pravdu, když řáká, že „Politická síla vědců v jejich nepolitičnosti. Předkládali holá, neutrální fakta, očištěná od všeho, co hýbe politikou. Všeobecně se mínilo, že o vědecké pravdě se nehlasuje – tu lze přece mít i proti všem.“ Pravda je ovšem komplikovanější – občas za to některý zaplatil životem, kariérou, marginalizací. Také je zapotřebí odlišit společenské vědy od přírodních a technických, základní výzkum od aplikovaného, filozofii od ostatních věd. A vzít také v potaz, že někteří vědci v průběhu své kariéry vyměnili role a vstoupili na plný úvazek do politiky. A navíc: také o vědecké pravdě se i na půdě vědy hlasuje – souhlasem vědeckého společenství, citacemi a tak podobně.
Jasně, „… Politika se neopírá o objektivní fakta, myslelo se, ale o sílu většího množství subjektivních mínění. Vláda odborníků se proto dodnes bere jako nouzový stav, dočasné suspendování toho, jak má politika vypadat,“ říká Konopásek. Nemluvě o tom, že sociologové, ekonomové, politologové, psychologové a psychiatři jsou také vědci a jejich a objektivní fakta jsou často také „subjektivní“ a reprezentativní „pouze“ statisticky. Průměrný člověk totiž neexistuje, pouze ten, anebo onen konkrétní xy. Nemluvě o tom, že i v politice jde o „větší množství subjektivních mínění“ jenom zvenčí. „Uvnitř“ dominují zájmy a mezi nimi především zájmy vůdcovských elit.
Nelze než souhlasit s názorem, že „… když dnes jako badatel přicházím s nějakým faktem, chtě nechtě zároveň přicházím s politickým stanoviskem. Vědecká intervence je vždycky i zásahem do politiky.“ Ano, věda přestává být, co bývala, stejně jako už ani ten svět není co býval. Fenomén „občanství“ je faktem liberálních demokracií a osobní angažmá, i mimo arénu vlastního, například vědeckého, pracoviště je také součástí výkonu profesionální role. Nejenom, že nelze z toho utéct, protože není kam, ale není to také fér. Své by k tomu věděli říct vědci, kteří se věnují například klimatickým změnám, anebo aktuálně koronaviru. Konec-konců, žádná novinka. I když pomineme dávné spory, například v souvislosti s teórií evoluce, anebo například podíl vědy na inovacích zbraní a zbraňových systémů, význam vědy v oblastech jako jsou například umělá inteligence, genetika…, narůstá ze dne na den. Fakt, že se vědci ocitají „uprostřed politické vřavy“ je od počátků moderny dokonce přímo „organický“. Problém spočívá v tom, že vědecké výzkumy bez etického fundamentu přesahují, metaforicky řečeno, do oblastí „vypouštění džinů z láhví“, což je přeci jenom trochu jiná nejistota, než ta „běžná“ spočívající v dočasnosti vědeckých hypotéz. Současná věda ztrácí svou exkluzivitu i autonomii a dostává se pod společenskou kontrolu. A je to tak správné, byť, jsou-li limity diktovány mocenskými zájmy, občas nebezpečné.
Zdeněk Konopásek mluví také o nanejvýš aktuálním problému – o sociálních sítích. Říká: „Nejsem si jist, jestli na sociálních sítích má – více než kde jinde – každý svůj názor a svou pravdu. Spíše díky sociálním sítím tuhle skutečnost vnímáme v až nesnesitelně koncentrované podobě. A jakoby v přímém přenosu, takže vidíme jen jakýsi mumraj, a nikoli už pozvolna se rodící řád.“ Dějiny ovšem napovídají, že jeden řád střídá jiný po etapách, které navzájem oddělují mumraje (chaos). Nevíme sice předem, co ten rodící se řád bude zač, nicméně bude. Kombinované úsilí vědy a „nevědy“, včetně pestrého dialogu politiky, vědy a zainteresované veřejnosti – doména médií – je předpokladem, že nemusí být dystopický, zničující, sebevražedný. Podstatné je, abychom se nedostali do vleku „neustále se roztáčejícího kolotoče zábavnosti, tvořivosti a neokoukanosti. Kdo v tom má obstát?“ Řešením může (!) být kultura a kulturnost aktérů. Vím, že to zní trochu blbě, ale myslím na to, so se dá nazvat duchovnem, spiritualitou.
Zásadní je ovšem Konopáskovo konstatování, že „Pokud během koronavirové krize vytýkáme vědcům, že spolu nesouhlasí, a očekáváme od nich, že budou mluvit jedním hlasem, je to nešťastné nedorozumění. Jedním hlasem má o covidu mluvit vláda, ne vědci. Vědci svůj způsob mnohohlasého uvažování nezmění jen proto, že se za ně politici budou chtít schovávat.“ Mluví však vláda o covidu jedním hlasem? Ne! Zde je zřejmě klíč k zásadním problémům naší doby. Konkrétně k hledání konsenzu v kontinuálním, byť konfliktním, dialogu zúčastněných (vědy, politiky, médii, zainteresované veřejnosti) a jeho následné implementaci rozhodnutím těch, kteří to mají v náplni své práce. Půjde-li to takhle dál, co nevidět budeme zahnáni do „PESí“ boudy. Nejsme v tom sami. Například na Slovensku obdobně funguje tak zvaný Covid automat. Situaci jinde neznám. Navíc, v době globálních rizik je čas naučit se jim čelit – například péčí o anticipaci krizí a péčí o tvorbu scénářů pro možné krizové situace. Mimochodem, na Slovensku leželi protipandemické plány v šuplících, aniž si jich někdo všiml. Časy politiků „do pohody“ jsou ty tam a skutečných státníků je jako šafránu.
Název tohoto textu jsem převzal z rozhovoru se Zdeňek Konopáskem v Salonu (příloha Práva z 28.2.2021. Základní teze rozhovoru zní: Jedním hlasem má o covidu mluvit vláda, ne vědci. Mé poznámky k rozhovoru Zdeňka Konopáska jsou uznáním za jeho kvalitu a projevem díků za inspiraci.
Z. Konopásek má pravdu, když řáká, že „Politická síla vědců v jejich nepolitičnosti. Předkládali holá, neutrální fakta, očištěná od všeho, co hýbe politikou. Všeobecně se mínilo, že o vědecké pravdě se nehlasuje – tu lze přece mít i proti všem.“ Pravda je ovšem komplikovanější – občas za to některý zaplatil životem, kariérou, marginalizací. Také je zapotřebí odlišit společenské vědy od přírodních a technických, základní výzkum od aplikovaného, filozofii od ostatních věd. A vzít také v potaz, že někteří vědci v průběhu své kariéry vyměnili role a vstoupili na plný úvazek do politiky. A navíc: také o vědecké pravdě se i na půdě vědy hlasuje – souhlasem vědeckého společenství, citacemi a tak podobně.
Jasně, „… Politika se neopírá o objektivní fakta, myslelo se, ale o sílu většího množství subjektivních mínění. Vláda odborníků se proto dodnes bere jako nouzový stav, dočasné suspendování toho, jak má politika vypadat,“ říká Konopásek. Nemluvě o tom, že sociologové, ekonomové, politologové, psychologové a psychiatři jsou také vědci a jejich a objektivní fakta jsou často také „subjektivní“ a reprezentativní „pouze“ statisticky. Průměrný člověk totiž neexistuje, pouze ten, anebo onen konkrétní xy. Nemluvě o tom, že i v politice jde o „větší množství subjektivních mínění“ jenom zvenčí. „Uvnitř“ dominují zájmy a mezi nimi především zájmy vůdcovských elit.
Nelze než souhlasit s názorem, že „… když dnes jako badatel přicházím s nějakým faktem, chtě nechtě zároveň přicházím s politickým stanoviskem. Vědecká intervence je vždycky i zásahem do politiky.“ Ano, věda přestává být, co bývala, stejně jako už ani ten svět není co býval. Fenomén „občanství“ je faktem liberálních demokracií a osobní angažmá, i mimo arénu vlastního, například vědeckého, pracoviště je také součástí výkonu profesionální role. Nejenom, že nelze z toho utéct, protože není kam, ale není to také fér. Své by k tomu věděli říct vědci, kteří se věnují například klimatickým změnám, anebo aktuálně koronaviru. Konec-konců, žádná novinka. I když pomineme dávné spory, například v souvislosti s teórií evoluce, anebo například podíl vědy na inovacích zbraní a zbraňových systémů, význam vědy v oblastech jako jsou například umělá inteligence, genetika…, narůstá ze dne na den. Fakt, že se vědci ocitají „uprostřed politické vřavy“ je od počátků moderny dokonce přímo „organický“. Problém spočívá v tom, že vědecké výzkumy bez etického fundamentu přesahují, metaforicky řečeno, do oblastí „vypouštění džinů z láhví“, což je přeci jenom trochu jiná nejistota, než ta „běžná“ spočívající v dočasnosti vědeckých hypotéz. Současná věda ztrácí svou exkluzivitu i autonomii a dostává se pod společenskou kontrolu. A je to tak správné, byť, jsou-li limity diktovány mocenskými zájmy, občas nebezpečné.
Zdeněk Konopásek mluví také o nanejvýš aktuálním problému – o sociálních sítích. Říká: „Nejsem si jist, jestli na sociálních sítích má – více než kde jinde – každý svůj názor a svou pravdu. Spíše díky sociálním sítím tuhle skutečnost vnímáme v až nesnesitelně koncentrované podobě. A jakoby v přímém přenosu, takže vidíme jen jakýsi mumraj, a nikoli už pozvolna se rodící řád.“ Dějiny ovšem napovídají, že jeden řád střídá jiný po etapách, které navzájem oddělují mumraje (chaos). Nevíme sice předem, co ten rodící se řád bude zač, nicméně bude. Kombinované úsilí vědy a „nevědy“, včetně pestrého dialogu politiky, vědy a zainteresované veřejnosti – doména médií – je předpokladem, že nemusí být dystopický, zničující, sebevražedný. Podstatné je, abychom se nedostali do vleku „neustále se roztáčejícího kolotoče zábavnosti, tvořivosti a neokoukanosti. Kdo v tom má obstát?“ Řešením může (!) být kultura a kulturnost aktérů. Vím, že to zní trochu blbě, ale myslím na to, so se dá nazvat duchovnem, spiritualitou.
Zásadní je ovšem Konopáskovo konstatování, že „Pokud během koronavirové krize vytýkáme vědcům, že spolu nesouhlasí, a očekáváme od nich, že budou mluvit jedním hlasem, je to nešťastné nedorozumění. Jedním hlasem má o covidu mluvit vláda, ne vědci. Vědci svůj způsob mnohohlasého uvažování nezmění jen proto, že se za ně politici budou chtít schovávat.“ Mluví však vláda o covidu jedním hlasem? Ne! Zde je zřejmě klíč k zásadním problémům naší doby. Konkrétně k hledání konsenzu v kontinuálním, byť konfliktním, dialogu zúčastněných (vědy, politiky, médii, zainteresované veřejnosti) a jeho následné implementaci rozhodnutím těch, kteří to mají v náplni své práce. Půjde-li to takhle dál, co nevidět budeme zahnáni do „PESí“ boudy. Nejsme v tom sami. Například na Slovensku obdobně funguje tak zvaný Covid automat. Situaci jinde neznám. Navíc, v době globálních rizik je čas naučit se jim čelit – například péčí o anticipaci krizí a péčí o tvorbu scénářů pro možné krizové situace. Mimochodem, na Slovensku leželi protipandemické plány v šuplících, aniž si jich někdo všiml. Časy politiků „do pohody“ jsou ty tam a skutečných státníků je jako šafránu.