Na fotce je Paul Polansky. Zvláštní chlapík, který doputoval do Čech začátkem devadesátých leta
a dokázal mnohým pohnout žlučí i svědomím. Nakladatelství G plus G vydalo čtyři jeho knihy. TÍŽIVÉ MLČENÍ v roce 1998 – dva roky poté, co se autor začal věnovat problému romského holocaustu a historii koncentráku v Letech u Písku. Vyvolal skandál a mediální zájem. O problému se začalo mluvit a stalo se z něj politické téma. Píši tento text v létě 2006. Za těch deset let, co se
o problému ví a mluví, prasečák na pietním místě českých Romů smrdí dál. Vyprávění Paula Polanskeho a svědectví přeživších proto není jenom četbou o historii. I s odstupem času mě šokuje, že Romové jsou pořád ve společnosti marginalizováni způsobem, který je zahanbující. Ilustrací ať je text NA PÁR DNÍ SI TO ZKUSTE, který jsem publikoval v časopise Přítomnost, a PDF dokument KAUZA LETY charakterizujici diskuzi kolem památníku za léta 1996 až 2006. Tu diskusi jsem převzal z archivu romského sdružení Dženo na Rádiu Rota. Trochu mi na jejím zpracování vadí, že s odstupem let už málokdo pozná, že ji vedou také ministři vlády, vicepremiéři, premiér, prezident a podobní.
Dřevěný kříž, který zhotovili Jan a Martin Čermákovi, býbalí vězni z Letů. Bratři jej vztyčili bez souhlasu vlády v lese u Letů v roce 1986, na místě jednoho z masových hrobů. Povalený a travou zarostlý kříž objevili Paul Polansky a Ľubo Zubák v roce 1995.
Příběh Letů
Lety jsou vesnice v jižních Čechách, která vyslala prvního českého průkopníka do Clevelandu ve státě Ohio v roce 1848. Tisíce rodin šly za ním. Tuto informaci jsem objevil ve státním archivu v Třeboni v roce 1992, když jsem tam zkoumal dokumenty o exodu českých rolníků v 19. století. Lety mi připadaly jako kolébka české emigrace na americký Středozápad. Pracovnice studovny, kde jsem pracoval, viděla Lety v poněkud jiném světle.
„Zá války tam byl koncentrační tábor“ řekla mi. "Byl to tábor pro Romy. Všichni tam zemřeli na tyfus."
Často jsem Lety navštěvoval, hovořil jsem s místním historikem, starostou i s několika starousedlíky. Nikdo se o táboře smrti z druhé světové války nezmínil.
"Máme tady více než 40 000 dokumentů," řekla mi vedoučí studovny, "ale nikomu není dovoleno je studovat, po dobu padesáti let."
Koncentrační tábor pro Romy? A všichni zemřeli na tyfus? To nedávalo smysl. Tyfus nebyl přece dýnějový mor. Bylo ho možné snadno léčit. Chtěl jsem požádat českou vládu, aby zřídila v Letech památník k uctění české emigrace do Ameriky, ale tento sen se náhle rozplynul.
Tentýž den jsem hovořil s místním historikem, který byl penzionovaným učitelem a publikoval sedmnáct knih o letské oblasti, s tematikou od středověkých rodů až po místní kamenolomy. Zeptal jsem se ho, proč nikdy nepsal o tom koncentračním táboře pro Romy.
"Romové mi za to nestojí," řekl mi. "Ale jestli chcete další informace, zeptejte se támhle doktora Kalbáče. Byl v Letech lékářem."
Osmdesátiletý doktor Kalbáč mi řekl, že si stále všechno dobře pamatuje. Pamatoval si stále latinu a řečtinu, které se učil na střední škole. Ale když jsem se ho zeptal na Lety, nebyl v stavu si cokoliv vybavit... "Je ti už dávno," řekl. Nakonec mi pověděl, že Lety byly rekreačním táborem pro nezaměstnané Romy. "Byli ale špinaví a přinesli si tu nemoc do tábora s sebou." Dr. Kalbáč mi řekl, že odešel dlouho před tragédií, protože velitel tábor mu odmítl proplácet benzin za cestu autem z Mirovic do Let, což je vzdálenost tří kilometrů.
Šel jsem znovu navštívit starostu Letů. Prozradil mi, že tábor stával tam, kde je dnes velkovýkrmna vepřů. Staroste se narodil až po válce, takže už nic dalšího nevěděl. Poradil mi, ať si promluvím s někým starším, s někým, kdo prožil v Letech druhou světovou válku.
Jel jsem k výkrmně vepřů, pár kilometrů na východ. Zastavil jsem nějakého muže, který jel na kole, a zeptal jsem se ho, jestli ví něco o romském táboře, který tam byl za druhé světové války.
"Každý o tom," řekl. "V letech 1942-43 jsem kolem něj jezdil každý den cestou do práce."
"Byl to německý tábor?"
"Ovšemže ne," řekl. "V tomto kraji nebyli za války žádní Němci."
"Kdo tam dělal dozorce?"
Čeští policisté."
"Všichni ti vězni zemřeli?"
"Většina z nich."
"Jak zemřeli?"
"To vám nemoho říci," odpověděl a odjel.
Před dvěma roky, v lednu 1994, mně ředitel třeboňských archivů dal zvláštní povolení, abych mohl studovat záznamy o Letech. On sám ty záznamy neviděl, ale nemyslel si, že bych mohl najít něco zvlášť zajímavého v těch jedenatřiceti krabicích, které zabíraly na policiach asi dvacet pět stop. Zdálo se, že je unaven tím, jak stále a stále obtěžuju jeho podřízené. Dovolil také, aby můj české asistent pracoval se mnou.
První den jsem objevil podivnou nesrovnalost. Oficiální táborová kniha, která obsahovala seznamy vězňů, neodpovídala seznamu těch, kteří přijeli do tábora. Česká policie do tábora v Letech přivezla tisíce Romů, ale pouze šesti stům bylo přiděleno číslo a byli uvedeni v seznamu oficiální táborové knihy. Mezi dokumenty jsem našel knihu, ve které byli uvedeni vězni zastřelení na útěku. Objevil jsem také několik kartoték úmrtních listů, byly jich tisíce. Trvalo mi dva dny, než jsem je prohlédl. Podle těchto záznamů zemřelo na tyfus jen osm lidí. Pro některá úmrtí byly uvedeny absurdní důvody jako: "Uchechtal se k smrti", "Umřel, protože neuměl číst ani psát", "Byl tak opilý, že nemohl žít".
Objevil jsem stovky amatérských fotografií. Byly na nich ženy v pěkných šatech, se zlatými náušnicemi a hezkými účesy. Muži v oblecích, s bílými košilemi a kravatami. Později jsem našel i seznamy transportů do Osvětimi. Ale tato čísla byla opět jen malou částí z celkové populace tábora. Co se stalo s těmi ostatními? Potom jsem našel záznamy o personálu tábora.
Byli to všechno Češi. Všichni se narodili v Čechách. Všichni sloužili buď u celníků, nebo jako policisté, než byli odvelení do Letů. Můj český asistent byl vyděšený.
"Tohle jsme ani neměli vidět," řekl. ""Někteří z těch dozorců možná ještě žijí. Jestli se dozví, co děláme, mohou po nás jít." To odpoledne můj asistent zmizel.
Vyžádal jsem si fotokopie některých dokumentů (ten den, když tam ředitel archive nebyl a nemohl tedy odmítnout) Zaměstnanci archivu mi dovolili, abych si okopíroval více než tisíc dokumentů. Vedoucí archivu mi pak donesl knihu, kterou český profesor Ctirad Nečas napsal o Letech v roce 1981. Prolistoval jsem ji. Nečas tvrdil, že Lety byly pracovním táborem, a naznačoval, že ho řídili Němci. Tvrdil, že ti vězňové, kteří nezemřeli na tyfus, byli posláni do Osvětimi.
Převzato z: Paul Polansky, Tíživé mlčení, str. 9.
