Na zdi Starého židovského hřbitova v Praze visí portréty lidí unesených 7. října 2023 teroristy z Hamásu. Druhou dubnovou středu v poledne kolem přechází skupina mladých italských turistů a někdo z nich směrem k plakátům utrousí hlasitou poznámku. „Propaganda!“
Náhodou poblíž zrovna stojí tmavovlasá žena v mikině s nápisem Bring Them Home Now! a jihoevropské středoškoláky odmění sprškou nepublikovatelných nadávek v češtině.
„Je to šílený, po holokaustu se teď popírá i 7. říjen,“ prohodí čtyřicátnice Michaela, s níž v nedaleké kavárně pokračuji v započatém rozhovoru. Mikinu s anglickým nápisem Přiveďte je hned domů! si vzala na podporu izraelské iniciativy, jež se snaží přimět vládu Benjamina Netanjahua, aby pro osvobození rukojmích udělala víc, než se dosud stalo. Mluvíme ještě o incidentu s Italy. Paní Michaela říká, že italsky nerozumí, a připouští, že slovo „propaganda“ nemuselo padnout v protiizraelském kontextu, jak se původně domnívala. „Bůhví, jak to bylo, já jsem teď ve stresu a zaujatá,“ dodává.
Důvody stresu jsou jasné: Paní Michaela je matkou třiadvacetiletého izraelského vojáka, který nyní bojuje proti Hamásu. Jeho jednotka operuje na palestinském Západním břehu, kde také probíhají střety, i když ne v takové intenzitě jako v Gaze. S mladíkem A. jsem dělal tři dny po masakru z loňského 7. října videorozhovor ve chvíli, kdy se na základně v Negevské poušti chystal na vyslání do války. Teď v ní už šest měsíců je. S ohledem na bezpečnost jeho rodiny neuvádíme vojákovo jméno a u matky příjmení.
Paní Michaela patří v Česku pochopitelně k lidem, kteří nynější válku prožívají nejintenzivněji. Přestože podstatná část české veřejnosti i politiků Izrael stále podporuje, matka vojáka se vedle reakcí uznání setkává i odsudky. Několik lidí si ji třeba zablokovalo na Facebooku. A to i někteří z české židovské komunity. Také mezi nimi jsou různé názory, zaznívají odtud dokonce hlasy o genocidě, kterou údajně páchá izraelská armáda.
Terapeuti mě nechápali
Michaelin syn má na rozdíl od ní kromě českého i izraelský pas – díky svému izraelskému otci. Kvůli dvojímu občanství mohl povinnou službu v armádě židovského státu odmítnout. Student, který vychodil pražské gymnázium a většinu života prožil v Praze, této možnosti nevyužil a vojákem se stal už v srpnu 2022. „Ale ne proto, aby ostrakizoval Palestince, jak mi někteří psali na sociálních sítích. Vstoupil tam hlavně proto, aby překonal sám sebe. Na to jsem byla hrozně hrdá, protože klidně mohl zůstat v Praze, žít pohodlný studentský život a balit holky na hru na klavír, poněvadž hraje opravdu dobře.“
Sedmého října 2023 byla paní Michaela zrovna v Izraeli. Přesně ten den se měla sejít se synem, který dostal opušťák a jeho první noc trávil se svou přítelkyní. Jenže po šesté ráno zaútočili teroristé z Hamásu, zavraždili téměř tisíc civilistů, převážně žen a dětí, mnohé po zvráceném sadistickém mučení. Byl to největší masakr Židů od holokaustu. Voják se musel rychle vrátit ke své jednotce. Hned první den padl jeden z jeho spolubojovníků.
Michaela líčí, jak její hrdost na syna rázem vytlačily mnohem silnější emoce. „Kdo válku nezažil, nepochopí je. Je to nepřenosný pocit, když se ráno probudíte a hází na vás bomby. Neumím ho pojmenovat.“ Pocit, který přišel vzápětí, jméno měl: byl to strach, obrovský strach o syna. „V něm jsem pak žila i po návratu do Prahy, čtyři měsíce jedné velké panické ataky. Chodila jsem k různým terapeutům. Ale nefungovalo to, nikdo mě nechápal.“ Věděla, kde její syn slouží, a byla přilepená na mobilu se speciální aplikací, která ukazuje, kam v Izraeli dopadají nepřátelské bomby a rakety.
Pomohl jí prý až program izraelské armády pro matky vojáků, které žijí v zahraničí. Přes internet k nim promlouvali na dálku terapeuti, ale i velitelé, maminky vojáků se morálně vzájemně podporovaly v různých zoomových či whatsappových skupinách. V půlce prosince jí neziskovka spolupracující s izraelskou armádou zaplatila letenku a Michaela se konečně setkala se svým synem na základně během jeho krátkého volna. „Uvědomila jsem si, že je pro mě jednodušší být tam než tady,“ říká Michaela, která do Izraele létá každé dva měsíce. „Jsme tam na tom všechny stejně a mnozí i hůř, protože o někoho přišli. A tamní terapeuti mi dokážou pomoct, protože vědí, co se ve mně děje. A pomohlo mi i to, že vedení armády speciálně nám, matkám z ciziny, poděkovalo. Jsou hodně vděční za to, že jsme jim porodili vojáka,“ líčí žena s posmutnělým úsměvem.
Válce se nedá říkat dobro
Pár dnů po jejím návratu z Izraele zavraždil šílený střelec na pražské filozofické fakultě čtrnáct lidí. V budově, kde se to stalo, Michaela často pobývá, protože se po čtyřicítce rozhodla studovat hebraistiku a blízkovýchodní dějiny. V osudný den 21. prosince tam ale nebyla. „Začala jsem však chodit na terapie, které po střelbě nabízela fakulta. Doufala jsem, že mi to pomůže, když se přiblížím utrpení jiných lidí.“ Jenže pražská rodačka, která se živí jako průvodkyně turistů, přiznává, že tragédie z fakulty se do jejích emocí „už nevešla“. „Válka vám je zkonzumuje úplně všechny, nezbyde ve vás prostor už na nic jiného, ani na utrpení lidí z Gazy, i když vím, že ti opravdu trpí. Já mám před očima pouze mrtvé příbuzné svých kamarádů nebo čtyři zabité vojáky z jednotky mého syna, kteří zahynuli jen za poslední měsíc.“
Vedle slov podpory od jejích blízkých a dalších Izraelců ale dostávala přes sociální sítě i nepřátelské vzkazy, například že „její rodina vraždí Palestince“. Někteří lidé s ní přerušili kontakt. „Já si ty první měsíce říkala – abych přežila –, že můj syn je tam proto, aby se ty hrůzy ze 7. října nestaly dalším izraelským dětem. Že dělá dobro. Ale je to válka a válce se nedá říkat dobro… Tohle zdůvodnění už mi přestalo stačit. Teď chci, aby to co nejdřív skončilo.“
Je na tom podle svých slov stejně jako tisíce dalších Izraelců, mezi nimiž jsou mnozí příbuzní vojáků i unesených, kteří poslední týdny a měsíce zhruba týden co týden demonstrují v izraelských ulicích. Ne kvůli tisícům civilních obětí v Gaze nebo mnoha zabitým humanitárním pracovníkům, kteří zahynuli při operacích izraelské armády. Požadují vyjednávání s Hamásem o propuštění rukojmích a ukončení války.
Paní Michaela označuje Netanjahuovu vládu za populistickou a „polofašistickou“ a loni, ještě před 7. říjnem, dokonce pomáhala v Praze proti ní svolávat demonstraci. Ta měla být namířená proti vládním snahám prosadit soudní reformu, která podle opozice ohrožuje demokracii. Protest se měl uskutečnit 8. října, v den plánované návštěvy izraelského premiéra v Praze. Jenže organizátorka se podle svých slov mezi českými Židy setkávala s neochotou se akce zúčastnit, a i u Netanjahuových kritiků s argumenty, že takové shromáždění zneužijí antisemité. Michaela pak odjela za synem. Demonstrace by se podle ní stejně nekonala, protože došlo k událostem 7. října a šéf izraelského kabinetu nepřiletěl.
Michaela má ještě devatenáctiletou dceru. Ta se v roce 2022 stejně jako její bratr přihlásila do armády, ale kvůli nesouhlasu s krajně pravicovým Netanjahuovým kabinetem podle její matky z přijímacího procesu vystoupila. Michaela dodává, že druhým důvodem byly dceřiny zdravotní problémy.
„Na fakultě mám muslimskou spolužačku ze Sýrie a s ní diskutuju o tom, co se děje. Ona je na straně Palestinců, protože to je její kultura a její řeč. Já jsem na straně Židů, protože to je moje rodina. Říkáme si, že je to všechno strašně smutné. To je bohužel jediné, na čem jsme se ohledně toho konfliktu shodly.“
Sebenenávidějící Žid
Vzpomínkovému shromáždění k 7. říjnu, které se v centru Prahy konalo přesně půlrok po masakrech a kam dorazily stovky lidí, předcházela jiná akce s poněkud odlišným naladěním. „Okamžité příměří!“ skandovala skupina umělců a dalších aktivistů z iniciativy Stop genocidě v Gaze, která 21. března při slavnostním otevření nové sezony pražské Národní galerie vtrhla na pódium a přerušila tak slavnostní ceremonii. Mezi protestujícími byli i muž a žena v tričkách s nápisem Židé proti zabíjení.
„Nejsem schopná přijmout argument, že dokud Hamás nepropustí všechny rukojmí, budeme v obrovských počtech zabíjet civilisty včetně žen a dětí,“ vysvětluje svůj protest vystudovaná socioložka Nina Adler o tři týdny později v malostranské kavárně. Na akci Stop genocidě v Gaze přišla v březnu ve zmíněném oděvu se svým příbuzným, synem své starší sestřenice Kajetánem Adlerem Jablonským, který se živí jako fotograf a kreativec v eventové agentuře a na rozhovor s HN dorazil také.
Čtyřiatřicetiletá žena, jež pracuje jako projektová manažerka v Sociologickém ústavu a léta působila v České unii židovské mládeže a Moishe House Prague, zdůrazňuje, že Hamás považuje za teroristickou organizaci a rychlý návrat unesených jí leží na srdci také. Vadí jí ale podle ní nekritická podpora současné izraelské vlády jak ze strany českých politiků, veřejnosti, tak i převážné většiny zdejší židovské komunity. Nelíbí se jí, že kritici jsou tu označováni za antisemity, přestože kritická je ke způsobu vedení války nezanedbatelná část izraelské společnosti. „V židovské komunitě jsem se na svou adresu dokonce setkala s označením „self-hating-Jew,“ tvrdí Nina Adler. „Sebenenávidějící Žid“ byl původně výraz pro Židy s antisemitskými názory, ale jak píše britský expert na antisemitismus Antony Lerman, bývá někdy využíván za účelem „marginalizovat a démonizovat politické oponenty“.
„Současné bombardování Gazy s tisíci oběťmi a katastrofálními humanitárními podmínkami vyvolá další radikalizaci místních lidí. To bude mít hrozné důsledky do budoucna,“ obává se socioložka.
Její prarodiče uprchli na začátku roku 1939 z Československa právě do Palestiny, kde tehdy narůstal počet židovských přistěhovalců, kteří tu o devět let později založili s posvěcením západních mocností a přes odpor Palestinců svůj stát. Došlo k první izraelsko-arabské válce a vyhnání 700 tisíc Palestinců z území izraelského státu. Adlerovi se v té době zase vrátili do Čech a přivezli s sebou i svého hocha, který se v Palestině narodil. Ten se později stal dědečkem Kajetána Adlera Jablonského.
Letos jednatřicetiletý fotograf před čtyřmi lety studoval v Jeruzalémě a podle svých slov tam získal řadu palestinských přátel. K tomu, že velká část Palestinců byla vychovávána v nenávisti k Židům – že podle rezoluce Evropského parlamentu tamní školní učebnice obsahují drsný antisemitismus a mnozí Gazané se veřejně radovali ze 7. října –, říká: „Bohužel vidím takovou radost i mezi Izraelci. Věřím tomu, že aby k takové radosti mohlo dojít u zdravého člověka, musel být tento člověk nejprve sám raněn. Palestinci cítí dlouhodobý pocit útlaku, Izraelci nyní cítí bolest způsobenou útokem ze 7. října a každým dnem v Gaze přibývá bolest nepředstavitelných rozměrů.“
Adler Jablonský přiznává, že nemá žádný realistický nápad, jak ze současné situace vybřednout. Vypráví, že při pobytu v Izraeli přišel coby kurátor se skupinou umělců s projektem nazvaným Junction, zasazeným do oblasti poznamenané politickým napětím a krvavými střety. „Dostali jsme nápad vytvořit v poušti na Západním břehu apolitické území, kde se nebudou řešit konflikty, ale kde se sejdeme u ohně a budeme tvořit,“ říká fotograf. Projekt zaštítila Organizace spojených národů, vznikla z něj výstava uměleckých děl, do níž také sám přispěl. Připouští, že šlo o „naivně idealistický“ postoj.
„Někdo z válčících stran ale musí udělat ústupek jako první, jinak to zlo bude jen gradovat,“ uzavírá. „Neměli by si neustále vyčítat, kdo s čím začal. Nevím ale, jestli existuje svět, ve kterém se tohle může stát,“ poznamenává Nina Adler.
O tom, že takový ideální svět existuje, má silné pochybnosti vojákova matka Michaela. „Teoretizovat o válce z kavárny je snadné, když jste ji nezažil a nemáte tam rodinu,“ reaguje na – podle ní – z reality vytržené návrhy některých členů židovské komunity.
Co je to vlastně genocida
Když se v posledním půlroce mluvilo o Gaze a postupu izraelské armády, létalo někdy vzduchem slovo genocida, a to nejen na zmíněné protestní akci v Národní galerii. Kritici izraelské ofenzivy tento výraz používají běžně. Jiní ale pojem více či méně ostře odmítají. „Jakkoli je situace v Gaze hororová, definici genocidy nenaplňuje. Genocida je uskutečňovaný plán, jak vyhubit národ či etnikum, jaký měl třeba Hitler s Židy. Tady není plán vyvraždit Palestince. Vždyť nemalý počet obyvatel Izraele jsou Palestinci. Copak je tam někdo vyvražďuje?“ argumentuje v telefonickém rozhovoru Fedor Gál, sociolog na penzi, který se v březnu 1945 narodil v terezínském ghettu a po první polovině života strávené na Slovensku se v 90. letech přestěhoval do Prahy. „Bránit se před terorem je přirozené lidské právo. Vina jde v tomto případě za Hamásem. Říkám: Vraťte rukojmí a sedněte k jednacímu stolu,“ zdůrazňuje Gál, jehož o několik dní později potkávám na pochodu proti antisemitismu, který druhou dubnovou neděli pořádala organizace Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Na akci promluvili například dva přeživší z masakru ze 7. října na hudebním festivalu poblíž kibucu Re’im.
Třeba výše citovaná Nina Adler na akci ICEJ nešla. Vadí jí podle ní „manipulativní“ jazyk, který organizace používá ve svých prohlášeních. Jako příklad uvádí provolání, které ICEJ zveřejnilo na pozvánce k nedělnímu pochodu: „Z genocidy je obviňován Izrael! Vina za civilní oběti je místo Hamásu připisována Židům! Jak řekl soudce Aharon Barak při slyšení v Haagu, je to, jako by byl Kainův zločin přičítán Abelovi.“ Mladá žena poznamenává: „Nikdo nepřipisuje civilní oběti Židům, ale Izraeli, jelikož izraelská vláda je tím, kdo mačká spouště.“
Dvaačtyřicetiletý historik Vít Strobach označení genocida považuje za oprávněné. „Nikdo rozumný nesrovnává to, co se děje v Gaze, s holokaustem. Ale genocida neznamená jen vyhlazovací tábory,“ namítá pražský rodák ve videohovoru z Krkonoš, kde právě pobýval. Podle něj znaky genocidy naplňuje už postup Izraele před 7. říjnem, tedy blokáda Gazy, která probíhá od roku 2007 a projevuje se například omezením přístupu tamních obyvatel k vodě či energiím. Strobach, jenž je členem iniciativy Židovský hlas solidarity a jehož prarodiče prošli koncentráky, připomíná definici OSN, podle níž může být genocidou „úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení“.
Ovšem Gazu kvůli obavám o svou bezpečnost blokuje také Egypt. Hnutí Hamás, které v Pásmu od roku 2006 vládne, získávalo peníze zvenčí od svých spojenců, mířily tam i od Kataru se souhlasem Izraele. Prostředky často využilo k financování svých teroristických akcí, místo aby zlepšilo život tamních lidí. Spory o to, kdo za velmi špatné podmínky Palestinců v Gaze vlastně může, opět rozdělují nejen židovskou komunitu.
Podle Strobacha je naivní představa izraelské vlády, že Hamás nyní zničí silou. „Za každým zabitým hamásistou povstanou další. Tahle situace svědčí právě Hamásu, je ideální líhní terorismu,“ myslí si muž, který se v uplynulém půlroce v Praze účastnil několika propalestinských demonstrací a tento měsíc podepsal například petici Pomoc pro 100+100 dětí z Gazy. Ta vyzývá vládu, aby přijala dvě stovky zraněných dětí z Pásma do českých nemocnic. „Tady není žádná razantní kritika Izraele, takže by to mohlo fungovat,“ podotýká k petici.
Fedor Gál zase vidí jako naivní návrhy na příměří v Gaze: „Nikdo z kritiků Izraele nepoložil na stůl vizi, jak zamezit tomu, aby se 7. říjen v budoucnu neopakoval. Tedy jak zničit teroristickou organizaci v městském prostředí bez katastrofálních dopadů na civilní populaci. Jakékoliv polovičaté řešení by dramaticky zvýšilo nové hrozby.“ Bývalý slovenský politik, který v roce 1989 v Bratislavě zakládal hnutí Veřejnost proti násilí, připouští, že jeho obavy i nekompromisní postoj nesouvisí jen „s historickou zkušeností Blízkého východu, kde mnozí Arabové usilují o zničení Státu Izrael“, ale i s traumatem holokaustu. „Jeho obětí byla značná část mé rodiny. A já to pořád nosím v sobě.“
Větší empatii pro palestinské oběti prý mladá židovská levice od starší generace nežádá. „My se naopak snažíme o empatii vůči jejich zatížení koncentrákem, v kterém jsme díkybohu nebyli,“ říká Kajetán Adler Jablonský a dodává, že větší odstup, který s sebou nese i kritičtější pohled na Izrael, „je úkolem nás mladších“.
Důležitější než porazit Hamás
Ovšem ještě mladší generace, než ke které patří tento třicátník, může mít na věc odlišný pohled. Osmnáctiletý Eliáš Rosenbaum přišel na schůzku do pražské restaurace se žlutou stuhou na klopě obleku, tedy symbolem, který v Izraeli nosí už léta lidé na podporu propuštění válečných zajatců či unesených teroristy. „Za civilní oběti v Gaze odpovídá Hamás, ne Izrael. Nemůžeme přece nic nedělat a přistoupit na strategii jakékoliv teroristické skupiny, která bude vraždit v jiném státě, a pak se schovávat za své civilní obyvatelstvo,“ říká student pražského Lauderova gymnázia a člen rady České unie židovské mládeže (ČUŽM).
Nepovažuje se za ortodoxního, takoví Židé v Česku téměř nejsou. Ale s kamarády se prý snaží každý pátek chodit do pražské synagogy, byť on to pokládá spíše za společenskou záležitost. Mladík, jehož mnozí příbuzní včetně jeho prapradědečka byli zavražděni v Osvětimi, se obává antisemitismu, který se podle něj po 7. říjnu začíná opět šířit i v Česku. Boj proti němu považuje ČUŽM podle Rosenbauma za svůj nejdůležitější současný úkol. S dalšími členy sdružení podepsal výzvu rektorům zdejších vysokých škol, aby projevy nenávisti vůči Židům na akademické půdě odsoudili.
„I mně jeden kamarád, dnes už bývalý, řekl, že podporuji terorismus a Izrael se chová jako nacisti,“ poznamenává.
První dubnovou neděli se svými vrstevníky pomáhal Federaci židovských obcí organizovat shromáždění na Václavském náměstí, které masakry ze 7. října připomnělo. Podle Rosenbauma šlo na akci o to také říct, že by izraelští politici měli podniknout mnohem víc pro propuštění rukojmích. Podle studenta je to teď důležitější než porazit Hamás. „Také já si myslím, že Netanjahu pro návrat unesených dělá málo a měl by odstoupit i proto, že nezajistil bezpečnost 7. října. Ale až po válce. Teď má Izrael cítit, že ho podporujeme.“
Zdroj: Hospodářské noviny(víkend) 19.4.2024
„Je to šílený, po holokaustu se teď popírá i 7. říjen,“ prohodí čtyřicátnice Michaela, s níž v nedaleké kavárně pokračuji v započatém rozhovoru. Mikinu s anglickým nápisem Přiveďte je hned domů! si vzala na podporu izraelské iniciativy, jež se snaží přimět vládu Benjamina Netanjahua, aby pro osvobození rukojmích udělala víc, než se dosud stalo. Mluvíme ještě o incidentu s Italy. Paní Michaela říká, že italsky nerozumí, a připouští, že slovo „propaganda“ nemuselo padnout v protiizraelském kontextu, jak se původně domnívala. „Bůhví, jak to bylo, já jsem teď ve stresu a zaujatá,“ dodává.
Důvody stresu jsou jasné: Paní Michaela je matkou třiadvacetiletého izraelského vojáka, který nyní bojuje proti Hamásu. Jeho jednotka operuje na palestinském Západním břehu, kde také probíhají střety, i když ne v takové intenzitě jako v Gaze. S mladíkem A. jsem dělal tři dny po masakru z loňského 7. října videorozhovor ve chvíli, kdy se na základně v Negevské poušti chystal na vyslání do války. Teď v ní už šest měsíců je. S ohledem na bezpečnost jeho rodiny neuvádíme vojákovo jméno a u matky příjmení.
Paní Michaela patří v Česku pochopitelně k lidem, kteří nynější válku prožívají nejintenzivněji. Přestože podstatná část české veřejnosti i politiků Izrael stále podporuje, matka vojáka se vedle reakcí uznání setkává i odsudky. Několik lidí si ji třeba zablokovalo na Facebooku. A to i někteří z české židovské komunity. Také mezi nimi jsou různé názory, zaznívají odtud dokonce hlasy o genocidě, kterou údajně páchá izraelská armáda.
Terapeuti mě nechápali
Michaelin syn má na rozdíl od ní kromě českého i izraelský pas – díky svému izraelskému otci. Kvůli dvojímu občanství mohl povinnou službu v armádě židovského státu odmítnout. Student, který vychodil pražské gymnázium a většinu života prožil v Praze, této možnosti nevyužil a vojákem se stal už v srpnu 2022. „Ale ne proto, aby ostrakizoval Palestince, jak mi někteří psali na sociálních sítích. Vstoupil tam hlavně proto, aby překonal sám sebe. Na to jsem byla hrozně hrdá, protože klidně mohl zůstat v Praze, žít pohodlný studentský život a balit holky na hru na klavír, poněvadž hraje opravdu dobře.“
Sedmého října 2023 byla paní Michaela zrovna v Izraeli. Přesně ten den se měla sejít se synem, který dostal opušťák a jeho první noc trávil se svou přítelkyní. Jenže po šesté ráno zaútočili teroristé z Hamásu, zavraždili téměř tisíc civilistů, převážně žen a dětí, mnohé po zvráceném sadistickém mučení. Byl to největší masakr Židů od holokaustu. Voják se musel rychle vrátit ke své jednotce. Hned první den padl jeden z jeho spolubojovníků.
Michaela líčí, jak její hrdost na syna rázem vytlačily mnohem silnější emoce. „Kdo válku nezažil, nepochopí je. Je to nepřenosný pocit, když se ráno probudíte a hází na vás bomby. Neumím ho pojmenovat.“ Pocit, který přišel vzápětí, jméno měl: byl to strach, obrovský strach o syna. „V něm jsem pak žila i po návratu do Prahy, čtyři měsíce jedné velké panické ataky. Chodila jsem k různým terapeutům. Ale nefungovalo to, nikdo mě nechápal.“ Věděla, kde její syn slouží, a byla přilepená na mobilu se speciální aplikací, která ukazuje, kam v Izraeli dopadají nepřátelské bomby a rakety.
Pomohl jí prý až program izraelské armády pro matky vojáků, které žijí v zahraničí. Přes internet k nim promlouvali na dálku terapeuti, ale i velitelé, maminky vojáků se morálně vzájemně podporovaly v různých zoomových či whatsappových skupinách. V půlce prosince jí neziskovka spolupracující s izraelskou armádou zaplatila letenku a Michaela se konečně setkala se svým synem na základně během jeho krátkého volna. „Uvědomila jsem si, že je pro mě jednodušší být tam než tady,“ říká Michaela, která do Izraele létá každé dva měsíce. „Jsme tam na tom všechny stejně a mnozí i hůř, protože o někoho přišli. A tamní terapeuti mi dokážou pomoct, protože vědí, co se ve mně děje. A pomohlo mi i to, že vedení armády speciálně nám, matkám z ciziny, poděkovalo. Jsou hodně vděční za to, že jsme jim porodili vojáka,“ líčí žena s posmutnělým úsměvem.
Válce se nedá říkat dobro
Pár dnů po jejím návratu z Izraele zavraždil šílený střelec na pražské filozofické fakultě čtrnáct lidí. V budově, kde se to stalo, Michaela často pobývá, protože se po čtyřicítce rozhodla studovat hebraistiku a blízkovýchodní dějiny. V osudný den 21. prosince tam ale nebyla. „Začala jsem však chodit na terapie, které po střelbě nabízela fakulta. Doufala jsem, že mi to pomůže, když se přiblížím utrpení jiných lidí.“ Jenže pražská rodačka, která se živí jako průvodkyně turistů, přiznává, že tragédie z fakulty se do jejích emocí „už nevešla“. „Válka vám je zkonzumuje úplně všechny, nezbyde ve vás prostor už na nic jiného, ani na utrpení lidí z Gazy, i když vím, že ti opravdu trpí. Já mám před očima pouze mrtvé příbuzné svých kamarádů nebo čtyři zabité vojáky z jednotky mého syna, kteří zahynuli jen za poslední měsíc.“
Vedle slov podpory od jejích blízkých a dalších Izraelců ale dostávala přes sociální sítě i nepřátelské vzkazy, například že „její rodina vraždí Palestince“. Někteří lidé s ní přerušili kontakt. „Já si ty první měsíce říkala – abych přežila –, že můj syn je tam proto, aby se ty hrůzy ze 7. října nestaly dalším izraelským dětem. Že dělá dobro. Ale je to válka a válce se nedá říkat dobro… Tohle zdůvodnění už mi přestalo stačit. Teď chci, aby to co nejdřív skončilo.“
Je na tom podle svých slov stejně jako tisíce dalších Izraelců, mezi nimiž jsou mnozí příbuzní vojáků i unesených, kteří poslední týdny a měsíce zhruba týden co týden demonstrují v izraelských ulicích. Ne kvůli tisícům civilních obětí v Gaze nebo mnoha zabitým humanitárním pracovníkům, kteří zahynuli při operacích izraelské armády. Požadují vyjednávání s Hamásem o propuštění rukojmích a ukončení války.
Paní Michaela označuje Netanjahuovu vládu za populistickou a „polofašistickou“ a loni, ještě před 7. říjnem, dokonce pomáhala v Praze proti ní svolávat demonstraci. Ta měla být namířená proti vládním snahám prosadit soudní reformu, která podle opozice ohrožuje demokracii. Protest se měl uskutečnit 8. října, v den plánované návštěvy izraelského premiéra v Praze. Jenže organizátorka se podle svých slov mezi českými Židy setkávala s neochotou se akce zúčastnit, a i u Netanjahuových kritiků s argumenty, že takové shromáždění zneužijí antisemité. Michaela pak odjela za synem. Demonstrace by se podle ní stejně nekonala, protože došlo k událostem 7. října a šéf izraelského kabinetu nepřiletěl.
Michaela má ještě devatenáctiletou dceru. Ta se v roce 2022 stejně jako její bratr přihlásila do armády, ale kvůli nesouhlasu s krajně pravicovým Netanjahuovým kabinetem podle její matky z přijímacího procesu vystoupila. Michaela dodává, že druhým důvodem byly dceřiny zdravotní problémy.
„Na fakultě mám muslimskou spolužačku ze Sýrie a s ní diskutuju o tom, co se děje. Ona je na straně Palestinců, protože to je její kultura a její řeč. Já jsem na straně Židů, protože to je moje rodina. Říkáme si, že je to všechno strašně smutné. To je bohužel jediné, na čem jsme se ohledně toho konfliktu shodly.“
Sebenenávidějící Žid
Vzpomínkovému shromáždění k 7. říjnu, které se v centru Prahy konalo přesně půlrok po masakrech a kam dorazily stovky lidí, předcházela jiná akce s poněkud odlišným naladěním. „Okamžité příměří!“ skandovala skupina umělců a dalších aktivistů z iniciativy Stop genocidě v Gaze, která 21. března při slavnostním otevření nové sezony pražské Národní galerie vtrhla na pódium a přerušila tak slavnostní ceremonii. Mezi protestujícími byli i muž a žena v tričkách s nápisem Židé proti zabíjení.
„Nejsem schopná přijmout argument, že dokud Hamás nepropustí všechny rukojmí, budeme v obrovských počtech zabíjet civilisty včetně žen a dětí,“ vysvětluje svůj protest vystudovaná socioložka Nina Adler o tři týdny později v malostranské kavárně. Na akci Stop genocidě v Gaze přišla v březnu ve zmíněném oděvu se svým příbuzným, synem své starší sestřenice Kajetánem Adlerem Jablonským, který se živí jako fotograf a kreativec v eventové agentuře a na rozhovor s HN dorazil také.
Čtyřiatřicetiletá žena, jež pracuje jako projektová manažerka v Sociologickém ústavu a léta působila v České unii židovské mládeže a Moishe House Prague, zdůrazňuje, že Hamás považuje za teroristickou organizaci a rychlý návrat unesených jí leží na srdci také. Vadí jí ale podle ní nekritická podpora současné izraelské vlády jak ze strany českých politiků, veřejnosti, tak i převážné většiny zdejší židovské komunity. Nelíbí se jí, že kritici jsou tu označováni za antisemity, přestože kritická je ke způsobu vedení války nezanedbatelná část izraelské společnosti. „V židovské komunitě jsem se na svou adresu dokonce setkala s označením „self-hating-Jew,“ tvrdí Nina Adler. „Sebenenávidějící Žid“ byl původně výraz pro Židy s antisemitskými názory, ale jak píše britský expert na antisemitismus Antony Lerman, bývá někdy využíván za účelem „marginalizovat a démonizovat politické oponenty“.
„Současné bombardování Gazy s tisíci oběťmi a katastrofálními humanitárními podmínkami vyvolá další radikalizaci místních lidí. To bude mít hrozné důsledky do budoucna,“ obává se socioložka.
Její prarodiče uprchli na začátku roku 1939 z Československa právě do Palestiny, kde tehdy narůstal počet židovských přistěhovalců, kteří tu o devět let později založili s posvěcením západních mocností a přes odpor Palestinců svůj stát. Došlo k první izraelsko-arabské válce a vyhnání 700 tisíc Palestinců z území izraelského státu. Adlerovi se v té době zase vrátili do Čech a přivezli s sebou i svého hocha, který se v Palestině narodil. Ten se později stal dědečkem Kajetána Adlera Jablonského.
Letos jednatřicetiletý fotograf před čtyřmi lety studoval v Jeruzalémě a podle svých slov tam získal řadu palestinských přátel. K tomu, že velká část Palestinců byla vychovávána v nenávisti k Židům – že podle rezoluce Evropského parlamentu tamní školní učebnice obsahují drsný antisemitismus a mnozí Gazané se veřejně radovali ze 7. října –, říká: „Bohužel vidím takovou radost i mezi Izraelci. Věřím tomu, že aby k takové radosti mohlo dojít u zdravého člověka, musel být tento člověk nejprve sám raněn. Palestinci cítí dlouhodobý pocit útlaku, Izraelci nyní cítí bolest způsobenou útokem ze 7. října a každým dnem v Gaze přibývá bolest nepředstavitelných rozměrů.“
Adler Jablonský přiznává, že nemá žádný realistický nápad, jak ze současné situace vybřednout. Vypráví, že při pobytu v Izraeli přišel coby kurátor se skupinou umělců s projektem nazvaným Junction, zasazeným do oblasti poznamenané politickým napětím a krvavými střety. „Dostali jsme nápad vytvořit v poušti na Západním břehu apolitické území, kde se nebudou řešit konflikty, ale kde se sejdeme u ohně a budeme tvořit,“ říká fotograf. Projekt zaštítila Organizace spojených národů, vznikla z něj výstava uměleckých děl, do níž také sám přispěl. Připouští, že šlo o „naivně idealistický“ postoj.
„Někdo z válčících stran ale musí udělat ústupek jako první, jinak to zlo bude jen gradovat,“ uzavírá. „Neměli by si neustále vyčítat, kdo s čím začal. Nevím ale, jestli existuje svět, ve kterém se tohle může stát,“ poznamenává Nina Adler.
O tom, že takový ideální svět existuje, má silné pochybnosti vojákova matka Michaela. „Teoretizovat o válce z kavárny je snadné, když jste ji nezažil a nemáte tam rodinu,“ reaguje na – podle ní – z reality vytržené návrhy některých členů židovské komunity.
Co je to vlastně genocida
Když se v posledním půlroce mluvilo o Gaze a postupu izraelské armády, létalo někdy vzduchem slovo genocida, a to nejen na zmíněné protestní akci v Národní galerii. Kritici izraelské ofenzivy tento výraz používají běžně. Jiní ale pojem více či méně ostře odmítají. „Jakkoli je situace v Gaze hororová, definici genocidy nenaplňuje. Genocida je uskutečňovaný plán, jak vyhubit národ či etnikum, jaký měl třeba Hitler s Židy. Tady není plán vyvraždit Palestince. Vždyť nemalý počet obyvatel Izraele jsou Palestinci. Copak je tam někdo vyvražďuje?“ argumentuje v telefonickém rozhovoru Fedor Gál, sociolog na penzi, který se v březnu 1945 narodil v terezínském ghettu a po první polovině života strávené na Slovensku se v 90. letech přestěhoval do Prahy. „Bránit se před terorem je přirozené lidské právo. Vina jde v tomto případě za Hamásem. Říkám: Vraťte rukojmí a sedněte k jednacímu stolu,“ zdůrazňuje Gál, jehož o několik dní později potkávám na pochodu proti antisemitismu, který druhou dubnovou neděli pořádala organizace Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Na akci promluvili například dva přeživší z masakru ze 7. října na hudebním festivalu poblíž kibucu Re’im.
Třeba výše citovaná Nina Adler na akci ICEJ nešla. Vadí jí podle ní „manipulativní“ jazyk, který organizace používá ve svých prohlášeních. Jako příklad uvádí provolání, které ICEJ zveřejnilo na pozvánce k nedělnímu pochodu: „Z genocidy je obviňován Izrael! Vina za civilní oběti je místo Hamásu připisována Židům! Jak řekl soudce Aharon Barak při slyšení v Haagu, je to, jako by byl Kainův zločin přičítán Abelovi.“ Mladá žena poznamenává: „Nikdo nepřipisuje civilní oběti Židům, ale Izraeli, jelikož izraelská vláda je tím, kdo mačká spouště.“
Dvaačtyřicetiletý historik Vít Strobach označení genocida považuje za oprávněné. „Nikdo rozumný nesrovnává to, co se děje v Gaze, s holokaustem. Ale genocida neznamená jen vyhlazovací tábory,“ namítá pražský rodák ve videohovoru z Krkonoš, kde právě pobýval. Podle něj znaky genocidy naplňuje už postup Izraele před 7. říjnem, tedy blokáda Gazy, která probíhá od roku 2007 a projevuje se například omezením přístupu tamních obyvatel k vodě či energiím. Strobach, jenž je členem iniciativy Židovský hlas solidarity a jehož prarodiče prošli koncentráky, připomíná definici OSN, podle níž může být genocidou „úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení“.
Ovšem Gazu kvůli obavám o svou bezpečnost blokuje také Egypt. Hnutí Hamás, které v Pásmu od roku 2006 vládne, získávalo peníze zvenčí od svých spojenců, mířily tam i od Kataru se souhlasem Izraele. Prostředky často využilo k financování svých teroristických akcí, místo aby zlepšilo život tamních lidí. Spory o to, kdo za velmi špatné podmínky Palestinců v Gaze vlastně může, opět rozdělují nejen židovskou komunitu.
Podle Strobacha je naivní představa izraelské vlády, že Hamás nyní zničí silou. „Za každým zabitým hamásistou povstanou další. Tahle situace svědčí právě Hamásu, je ideální líhní terorismu,“ myslí si muž, který se v uplynulém půlroce v Praze účastnil několika propalestinských demonstrací a tento měsíc podepsal například petici Pomoc pro 100+100 dětí z Gazy. Ta vyzývá vládu, aby přijala dvě stovky zraněných dětí z Pásma do českých nemocnic. „Tady není žádná razantní kritika Izraele, takže by to mohlo fungovat,“ podotýká k petici.
Fedor Gál zase vidí jako naivní návrhy na příměří v Gaze: „Nikdo z kritiků Izraele nepoložil na stůl vizi, jak zamezit tomu, aby se 7. říjen v budoucnu neopakoval. Tedy jak zničit teroristickou organizaci v městském prostředí bez katastrofálních dopadů na civilní populaci. Jakékoliv polovičaté řešení by dramaticky zvýšilo nové hrozby.“ Bývalý slovenský politik, který v roce 1989 v Bratislavě zakládal hnutí Veřejnost proti násilí, připouští, že jeho obavy i nekompromisní postoj nesouvisí jen „s historickou zkušeností Blízkého východu, kde mnozí Arabové usilují o zničení Státu Izrael“, ale i s traumatem holokaustu. „Jeho obětí byla značná část mé rodiny. A já to pořád nosím v sobě.“
Větší empatii pro palestinské oběti prý mladá židovská levice od starší generace nežádá. „My se naopak snažíme o empatii vůči jejich zatížení koncentrákem, v kterém jsme díkybohu nebyli,“ říká Kajetán Adler Jablonský a dodává, že větší odstup, který s sebou nese i kritičtější pohled na Izrael, „je úkolem nás mladších“.
Důležitější než porazit Hamás
Ovšem ještě mladší generace, než ke které patří tento třicátník, může mít na věc odlišný pohled. Osmnáctiletý Eliáš Rosenbaum přišel na schůzku do pražské restaurace se žlutou stuhou na klopě obleku, tedy symbolem, který v Izraeli nosí už léta lidé na podporu propuštění válečných zajatců či unesených teroristy. „Za civilní oběti v Gaze odpovídá Hamás, ne Izrael. Nemůžeme přece nic nedělat a přistoupit na strategii jakékoliv teroristické skupiny, která bude vraždit v jiném státě, a pak se schovávat za své civilní obyvatelstvo,“ říká student pražského Lauderova gymnázia a člen rady České unie židovské mládeže (ČUŽM).
Nepovažuje se za ortodoxního, takoví Židé v Česku téměř nejsou. Ale s kamarády se prý snaží každý pátek chodit do pražské synagogy, byť on to pokládá spíše za společenskou záležitost. Mladík, jehož mnozí příbuzní včetně jeho prapradědečka byli zavražděni v Osvětimi, se obává antisemitismu, který se podle něj po 7. říjnu začíná opět šířit i v Česku. Boj proti němu považuje ČUŽM podle Rosenbauma za svůj nejdůležitější současný úkol. S dalšími členy sdružení podepsal výzvu rektorům zdejších vysokých škol, aby projevy nenávisti vůči Židům na akademické půdě odsoudili.
„I mně jeden kamarád, dnes už bývalý, řekl, že podporuji terorismus a Izrael se chová jako nacisti,“ poznamenává.
První dubnovou neděli se svými vrstevníky pomáhal Federaci židovských obcí organizovat shromáždění na Václavském náměstí, které masakry ze 7. října připomnělo. Podle Rosenbauma šlo na akci o to také říct, že by izraelští politici měli podniknout mnohem víc pro propuštění rukojmích. Podle studenta je to teď důležitější než porazit Hamás. „Také já si myslím, že Netanjahu pro návrat unesených dělá málo a měl by odstoupit i proto, že nezajistil bezpečnost 7. října. Ale až po válce. Teď má Izrael cítit, že ho podporujeme.“
Zdroj: Hospodářské noviny(víkend) 19.4.2024