Odkdy jsem se dověděl, že mám tady a dnes promluvit, přemýšlím, co říct. Co říct?!
Člověk cití potřebu mlčet, zatínat pěsti, řvát.
Stojíme na místě utrpení lidí, jejichž úděl formovala ideologie nacionálního socializmu, náboženských předsudků a pud, chamtivosti. Tato ideologie, tyto předsudky a tento pud zničily životy milionům nevinných lidí. Mě osobně připravily o staré rodiče, tátu, většinu blízkých. Umírali v plynových komorách, na pochodech smrti a v pogromech.
Já však chci dnes připomenout ty statečné, jako například Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler, kteří svým útěkem a správou z Osvětimi riskovali životy, aby zachránili před deportacemi maďarské židy. Chci mluvit o slovenském židovském lékaři, který v terezínském špitálu umožnil mé statečné mámě, aby mě porodila. Chci mluvit i o tom esesákovi, který, když ráno uviděl blonďaté mimino v krabici od margarínu, nezačal řvát, jako obvykle. Chci mluvit o ženách, které nosili mámě brambory ukryty v kalhotách. O zdejších mužích, kteří ji udělali z denního přídělu chleba a povidla dort po porodu. O Viktoru Emanuelu Franklovi, který po zkušenostech z několika táborů smrti napsal nesmrtelnou knihu A přesto říct životu ano.
Ano, já s bratrem jsme přežili. Přežili jsme s mámou, která dokázala, i v nesvobodném komunistickém režimu, který její rodinu připravil o vše, ochránit a vychovat děti. Předat nám sílu i motivaci vzdorovat zhoubným ideologiím a lidské zlobě. Na cestě životem jsem se naučil poznat cenu svobody a porvat se o ni.
Řekl jsem slovo – máma. Myslím tím princip, metaforu na laskavost a soucit. Ta moje prošla peklem protižidovských zákonů válečné Slovenské republiky, holokaustem. Po válce jsme se vraceli do domovů, které mezitím zabrali arizátoři, abychom vzápětí čelili nelidskému komunistickému režimu, novému antisemitizmu v stalinských procesech, ruským tankům v osmašedesátém, a tak zvané „normalizaci“, poté. Zažili jsme také záblesk naděje v Listopadu 989, zrod demokracie. Ale také i znovuoživení zhoubného nacionalizmu dnešních dnů.
Patřím k poslední generaci přeživších holocaust. Známe nesamozřejmost svobody, ctíme odkaz svých předků, a víme co je odpovědnost za dar života naplněného smyslem. Víme velice dobře, že smysl života není v očekávání světla na konci tunelu, ale trvalý zápas o důstojný život a důstojnou smrt. Zápas, kterého součástí je i předávání zkušenosti generacím, které přebírají štafetu po nás.
Činím tak, a budu činit až do konce svých dnů. Je to závazek, jehož naplnění z nás činí bytosti, které jsou hodny označení – lidské. Závazek, který nezná národnost, náboženství, věk, postavení, majetek, a pasivně nečeká, až ho převálcují dějiny. Rebelie a vzdor jsou našim údělem.
Jsme na cestě za snem. Jeho naplnění nebylo, není a nebude gratis. Je to sen o svobodě a lidskosti, která je univerzální.
Post scriptum
A ešte pozdrav do bývalej vlasti – na Slovensko. Tak radikálnu a rýchlu resuscitáciu minulosti som naozaj nečakal. Zdieľam váš zápas a verím, že nie je márny.
Děkuji za pozornost.
Fedor Gál
18. května 2025
Stojíme na místě utrpení lidí, jejichž úděl formovala ideologie nacionálního socializmu, náboženských předsudků a pud, chamtivosti. Tato ideologie, tyto předsudky a tento pud zničily životy milionům nevinných lidí. Mě osobně připravily o staré rodiče, tátu, většinu blízkých. Umírali v plynových komorách, na pochodech smrti a v pogromech.
Já však chci dnes připomenout ty statečné, jako například Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler, kteří svým útěkem a správou z Osvětimi riskovali životy, aby zachránili před deportacemi maďarské židy. Chci mluvit o slovenském židovském lékaři, který v terezínském špitálu umožnil mé statečné mámě, aby mě porodila. Chci mluvit i o tom esesákovi, který, když ráno uviděl blonďaté mimino v krabici od margarínu, nezačal řvát, jako obvykle. Chci mluvit o ženách, které nosili mámě brambory ukryty v kalhotách. O zdejších mužích, kteří ji udělali z denního přídělu chleba a povidla dort po porodu. O Viktoru Emanuelu Franklovi, který po zkušenostech z několika táborů smrti napsal nesmrtelnou knihu A přesto říct životu ano.
Ano, já s bratrem jsme přežili. Přežili jsme s mámou, která dokázala, i v nesvobodném komunistickém režimu, který její rodinu připravil o vše, ochránit a vychovat děti. Předat nám sílu i motivaci vzdorovat zhoubným ideologiím a lidské zlobě. Na cestě životem jsem se naučil poznat cenu svobody a porvat se o ni.
Řekl jsem slovo – máma. Myslím tím princip, metaforu na laskavost a soucit. Ta moje prošla peklem protižidovských zákonů válečné Slovenské republiky, holokaustem. Po válce jsme se vraceli do domovů, které mezitím zabrali arizátoři, abychom vzápětí čelili nelidskému komunistickému režimu, novému antisemitizmu v stalinských procesech, ruským tankům v osmašedesátém, a tak zvané „normalizaci“, poté. Zažili jsme také záblesk naděje v Listopadu 989, zrod demokracie. Ale také i znovuoživení zhoubného nacionalizmu dnešních dnů.
Patřím k poslední generaci přeživších holocaust. Známe nesamozřejmost svobody, ctíme odkaz svých předků, a víme co je odpovědnost za dar života naplněného smyslem. Víme velice dobře, že smysl života není v očekávání světla na konci tunelu, ale trvalý zápas o důstojný život a důstojnou smrt. Zápas, kterého součástí je i předávání zkušenosti generacím, které přebírají štafetu po nás.
Činím tak, a budu činit až do konce svých dnů. Je to závazek, jehož naplnění z nás činí bytosti, které jsou hodny označení – lidské. Závazek, který nezná národnost, náboženství, věk, postavení, majetek, a pasivně nečeká, až ho převálcují dějiny. Rebelie a vzdor jsou našim údělem.
Jsme na cestě za snem. Jeho naplnění nebylo, není a nebude gratis. Je to sen o svobodě a lidskosti, která je univerzální.
Post scriptum
A ešte pozdrav do bývalej vlasti – na Slovensko. Tak radikálnu a rýchlu resuscitáciu minulosti som naozaj nečakal. Zdieľam váš zápas a verím, že nie je márny.
Děkuji za pozornost.
Fedor Gál
18. května 2025