„Stojíme na ramenou svých předků, mužů i žen, živých i mrtvých, blízkých i vzdálených … Stojíme na jejich ramenou a klečíme u jejich nohou.“
Převzal jsem tuto metaforu z nenáboženské literatury.
Úvodem
Pestrými cestami epigenetického přenosu, kulturní evoluce, náboženskými i duchovními praktikami se podobné výroky stávají součástí naší lidskosti i nelidskosti, pokojného soužití i krvavých konfliktů… dějin.
K sepsání tohoto textu jsem byl inspirován při konkrétní příležitosti: Mám se stát v roce 2026 patronem jednoho tisku z fondu knihovny ŽMP. Vybral jsem si Pirkej Avot (Výroky otců) s komentářem rabi Löwa. Bylo to v konkrétním čase a v konkrétním období mého životního cyklu. Bylo to v čase, kdy se civilizační okruh, kde jsem se cítil doma, znovu otřásal v základech. Mluvím-li o základech, mluvím o pravidlech, které jsou hradbami, za kterými hledáme prostor jistot. Jistot pro důstojné žití a umírání.
Řekl jsem „vybral jsem si“, když jsem měl možnost vybrat si z několika desítek pražského depozitu judaik? Intuitivně. Právě jsem četl skvělou knihu Viktora Malka Mistři židovské moudrosti, jejíž rukopis od Maharala s názvem Cesta života ležel také ve zmíněném depozitu.
Ten název sám o sobě implikoval dva zásadní momenty: 1) Jde o dílo povýtce určeno především velice integrované komunitě a 2) Část výroků „moudrých“ a „starých“ byla natolik nadčasová, že se přimlouvala i současníkovi mého založení.
Příběh
Psal jsem v období, kdy Mistři židovské moudrosti, Otcové, autoři Výroků, čelili v mé hlavě konfrontaci se dvojím „chvěním: 1) Konfrontací s Kázní na hoře rabiho Ježíše a judaizmu těch dob a 2) globální svévole, kdy se ega světských vládců opětovně rozhodli ukázat, „kdo je tady nejmocnější.“
Ten první otřes jsem vnímal jako naplnění Desatera v horském kázání rabiho Ježíše (Pinchas Lapide: Kázání na hoře. Press Irene 2020) a ten druhý jako indikátor „konce věku Otců“ někdy po 7. říjnu 2023 a následných geopolitických otřesech v kontextu válek a krizí, například na Blízkém Východě. Zdálo se (mi) v tu chvíli, jako kdyby se svět lidí ocitnul bez pravidel. V období nebývalého hmotného pokroku, kdy svět duchovní hledal novou rovnováhu – nový řád z chaosu. Výrok „konec věku Otců“ je jistě velikých zjednodušením. Přesněji: Jde o metaforu v kontextu „zde a nyní“. Metaforu doufající, že v tomto kontextu je možný respekt a nenásilný dialog různých věr a duchovních cest.
Nebyl to, samozřejmě, posun „ze dne na den“, nicméně: Výroky otců vznikali na „půlcestě“. Cestě, kdy křesťanství bylo vnímáno jako hereze a rabi Ježíš jako zakladatel sekty, která kráčela jinudy jako kánon tehdejšího judaizmu. Z křesťanské sekty se poměrně rychle zrodilo hnutí a z hnutí mohutná instituce. A o několik století poté na stejné půdě, vznikal islám, jako další abrahámovské náboženství.
Copak má asi společné Boží vůle, existuje-li, s animozitami uvnitř různých proudů judaizmu, křesťanství, islámu, o animozitách mezi náboženstvími navzájem nemluvě? To, co vidíme a prožíváme, z počátku dějin, jsou především důsledky. Důsledky svobodné vůle v rukou lidí. Důsledky často krvavé a fatální.
Nicméně, přes svou kvantitativní bezvýznamnost, judaizmus přežil a žije. Přežil a žije nábožensky, národně, etnicky, politicky i jako stát Izrael. Navzdory všem perzekucím, vyhánění, pogromům, holocaustu až po soudobou blízkovýchodní válku se zásadními geopolitickými změnami. Klidně tomu říkejme zázrak.
I jako sekulární žid hledám vysvětlení v spiritualitě. Odpovědi na některé otázky nacházím v celoživotním studiu Tóry věřících Židů (utváření kolektivní náboženské identity). V tlaku vnějšího okolí, které vytvářelo tmel soudržnosti židovské kmene, komunit, pospolitosti, společnosti… V síle, která tomuto kmeni, komunitám… státu, umožnila přežít i v nepřátelském prostředí. O jaké síle je řeč? O síle stmelují, integrující, konstruktivní… o síle vize, víry, naděje.
Pro věřícího Žida jde o dílo Hospodina a jeho smlouvy s národem Izraele. Nicméně, slovo sekulární žid je mém osobním případě oxymoron. Po osmdesátce jsem absolvoval Bar Micva a od té chvíle objevuji tajemství židovské víry. Studium Tóry, Výroků otců a dalších kanonických spisů judaizmu, mi dává podněty pro malé krůčky k poodhalování velikého tajemství. Řekl jsem poodhalení, protože tajemství zůstane tajemstvím.
Nahlížím-li na dějiny lidské spirituality optikou jungiánské hlubinné psychologie, nabízí se paralela na něco jako globální synchronicita. Veliká transformace spojena se vznikem tak zvaného Zlatého pravidla (6. až 5. st. p.n.l), kdy promluvili starozákonní proroci, Sokratés a antičtí filozofové, Buddha, ale také například Konfucius a Lao Tse ve starověké Číně), jak o nich píšou Karl Jaspers (Otázka viny), anebo Karen Armstrongová (Velká transformace).
Fascinující je především fakt, že jde o souzvuk spiritualit východní a západní provenience. Proto to slovo synchronicita, tentokráte ne v psychologickém, ale sociologickém významu tohoto pojmu. Opakovaně mě v této souvislosti napadá slovo „zázrak“. Pýcha intelektuální mysli ovšem nemá ráda zázraky. Vnucuje se představa o další veliké transformaci, anebo možná jenom bodu zvratu. Současník by ji nespojoval pouze s geopolitickým děním, ale také, například, s rozvojem AI, která přebírá kus po kusu lidské kompetence i v tak specifických oblastech, jako je umělecká a vědecká kreativita.
Nicméně, toto období je kus cesty od přijetí Desatera – prvního morálního kodexu našeho civilizačního okruhu. Otcové i Ježíš toto období završili. To, že například Maharal a jeho komentáře k Pirkei Avot obešli horská kázání rabiho Ježiše se může z pohledu dneška jevit jako výzva. Výzva po naplnění snu o univerzálním lidství jako spirituální stavbě – třetím chrámu abrahámovských náboženství. V opačném případě „pozře“ lidskou lidskost ničivá válka, anebo chladný triumf AI.
Na závěr
Představitelé náboženské hierarchie se v celých dějinách ostře vymezovali vůči herezím. A nebylo to jenom z titulu pevné vázanosti na kánon víry, ale také v kontextu moci a profitů, které nabízela. A nebude tomu jinak ani v budoucnu. Sen o univerzálním lidství je ale nádherný. Budiž nám morální navigací.
Mimochodem: Kde je nadčasový, nejhlubší, věčný vzkaz jakékoliv moudrosti, tu Otců nevyjímaje? Malý Otík, vnouček V.U., to řekl přesně: „Babičko, proč jsem se narodil, když stejně musím zemřít?“ Babička: „Abychom tě milovali Otíku, a ty miloval nás.“
Publikováno na www.tyzden.sk (4.2.2026)
Úvodem
Pestrými cestami epigenetického přenosu, kulturní evoluce, náboženskými i duchovními praktikami se podobné výroky stávají součástí naší lidskosti i nelidskosti, pokojného soužití i krvavých konfliktů… dějin.
K sepsání tohoto textu jsem byl inspirován při konkrétní příležitosti: Mám se stát v roce 2026 patronem jednoho tisku z fondu knihovny ŽMP. Vybral jsem si Pirkej Avot (Výroky otců) s komentářem rabi Löwa. Bylo to v konkrétním čase a v konkrétním období mého životního cyklu. Bylo to v čase, kdy se civilizační okruh, kde jsem se cítil doma, znovu otřásal v základech. Mluvím-li o základech, mluvím o pravidlech, které jsou hradbami, za kterými hledáme prostor jistot. Jistot pro důstojné žití a umírání.
Řekl jsem „vybral jsem si“, když jsem měl možnost vybrat si z několika desítek pražského depozitu judaik? Intuitivně. Právě jsem četl skvělou knihu Viktora Malka Mistři židovské moudrosti, jejíž rukopis od Maharala s názvem Cesta života ležel také ve zmíněném depozitu.
Ten název sám o sobě implikoval dva zásadní momenty: 1) Jde o dílo povýtce určeno především velice integrované komunitě a 2) Část výroků „moudrých“ a „starých“ byla natolik nadčasová, že se přimlouvala i současníkovi mého založení.
Příběh
Psal jsem v období, kdy Mistři židovské moudrosti, Otcové, autoři Výroků, čelili v mé hlavě konfrontaci se dvojím „chvěním: 1) Konfrontací s Kázní na hoře rabiho Ježíše a judaizmu těch dob a 2) globální svévole, kdy se ega světských vládců opětovně rozhodli ukázat, „kdo je tady nejmocnější.“
Ten první otřes jsem vnímal jako naplnění Desatera v horském kázání rabiho Ježíše (Pinchas Lapide: Kázání na hoře. Press Irene 2020) a ten druhý jako indikátor „konce věku Otců“ někdy po 7. říjnu 2023 a následných geopolitických otřesech v kontextu válek a krizí, například na Blízkém Východě. Zdálo se (mi) v tu chvíli, jako kdyby se svět lidí ocitnul bez pravidel. V období nebývalého hmotného pokroku, kdy svět duchovní hledal novou rovnováhu – nový řád z chaosu. Výrok „konec věku Otců“ je jistě velikých zjednodušením. Přesněji: Jde o metaforu v kontextu „zde a nyní“. Metaforu doufající, že v tomto kontextu je možný respekt a nenásilný dialog různých věr a duchovních cest.
Nebyl to, samozřejmě, posun „ze dne na den“, nicméně: Výroky otců vznikali na „půlcestě“. Cestě, kdy křesťanství bylo vnímáno jako hereze a rabi Ježíš jako zakladatel sekty, která kráčela jinudy jako kánon tehdejšího judaizmu. Z křesťanské sekty se poměrně rychle zrodilo hnutí a z hnutí mohutná instituce. A o několik století poté na stejné půdě, vznikal islám, jako další abrahámovské náboženství.
Copak má asi společné Boží vůle, existuje-li, s animozitami uvnitř různých proudů judaizmu, křesťanství, islámu, o animozitách mezi náboženstvími navzájem nemluvě? To, co vidíme a prožíváme, z počátku dějin, jsou především důsledky. Důsledky svobodné vůle v rukou lidí. Důsledky často krvavé a fatální.
Nicméně, přes svou kvantitativní bezvýznamnost, judaizmus přežil a žije. Přežil a žije nábožensky, národně, etnicky, politicky i jako stát Izrael. Navzdory všem perzekucím, vyhánění, pogromům, holocaustu až po soudobou blízkovýchodní válku se zásadními geopolitickými změnami. Klidně tomu říkejme zázrak.
I jako sekulární žid hledám vysvětlení v spiritualitě. Odpovědi na některé otázky nacházím v celoživotním studiu Tóry věřících Židů (utváření kolektivní náboženské identity). V tlaku vnějšího okolí, které vytvářelo tmel soudržnosti židovské kmene, komunit, pospolitosti, společnosti… V síle, která tomuto kmeni, komunitám… státu, umožnila přežít i v nepřátelském prostředí. O jaké síle je řeč? O síle stmelují, integrující, konstruktivní… o síle vize, víry, naděje.
Pro věřícího Žida jde o dílo Hospodina a jeho smlouvy s národem Izraele. Nicméně, slovo sekulární žid je mém osobním případě oxymoron. Po osmdesátce jsem absolvoval Bar Micva a od té chvíle objevuji tajemství židovské víry. Studium Tóry, Výroků otců a dalších kanonických spisů judaizmu, mi dává podněty pro malé krůčky k poodhalování velikého tajemství. Řekl jsem poodhalení, protože tajemství zůstane tajemstvím.
Nahlížím-li na dějiny lidské spirituality optikou jungiánské hlubinné psychologie, nabízí se paralela na něco jako globální synchronicita. Veliká transformace spojena se vznikem tak zvaného Zlatého pravidla (6. až 5. st. p.n.l), kdy promluvili starozákonní proroci, Sokratés a antičtí filozofové, Buddha, ale také například Konfucius a Lao Tse ve starověké Číně), jak o nich píšou Karl Jaspers (Otázka viny), anebo Karen Armstrongová (Velká transformace).
Fascinující je především fakt, že jde o souzvuk spiritualit východní a západní provenience. Proto to slovo synchronicita, tentokráte ne v psychologickém, ale sociologickém významu tohoto pojmu. Opakovaně mě v této souvislosti napadá slovo „zázrak“. Pýcha intelektuální mysli ovšem nemá ráda zázraky. Vnucuje se představa o další veliké transformaci, anebo možná jenom bodu zvratu. Současník by ji nespojoval pouze s geopolitickým děním, ale také, například, s rozvojem AI, která přebírá kus po kusu lidské kompetence i v tak specifických oblastech, jako je umělecká a vědecká kreativita.
Nicméně, toto období je kus cesty od přijetí Desatera – prvního morálního kodexu našeho civilizačního okruhu. Otcové i Ježíš toto období završili. To, že například Maharal a jeho komentáře k Pirkei Avot obešli horská kázání rabiho Ježiše se může z pohledu dneška jevit jako výzva. Výzva po naplnění snu o univerzálním lidství jako spirituální stavbě – třetím chrámu abrahámovských náboženství. V opačném případě „pozře“ lidskou lidskost ničivá válka, anebo chladný triumf AI.
Na závěr
Představitelé náboženské hierarchie se v celých dějinách ostře vymezovali vůči herezím. A nebylo to jenom z titulu pevné vázanosti na kánon víry, ale také v kontextu moci a profitů, které nabízela. A nebude tomu jinak ani v budoucnu. Sen o univerzálním lidství je ale nádherný. Budiž nám morální navigací.
Mimochodem: Kde je nadčasový, nejhlubší, věčný vzkaz jakékoliv moudrosti, tu Otců nevyjímaje? Malý Otík, vnouček V.U., to řekl přesně: „Babičko, proč jsem se narodil, když stejně musím zemřít?“ Babička: „Abychom tě milovali Otíku, a ty miloval nás.“
Publikováno na www.tyzden.sk (4.2.2026)