ze 60tych let jsou relikvií v mé knihovně. Symbolizují první duchovní vzepětí, které jsem zažil. Skvělí autoři, skvělé texty. Opravdové kulturně – politické periodikum, první, které má generace měla v rukou. Po invazi „spřátelených“ vojsk a krachu „pražského jara“ sice Literárky zanikli, nicméně v našich myslích zůstaly jako závan svobody a poznání, že i oficiální tiskoviny se dají číst.
Obnovení Literárních novin po listopadu 1989 jsem chápal jako šanci na obnovení tradice. Také jsem se snažil pomoci – finančně, texty, radou. Odměnou jsem dostával každé číslo gratis do schránky. Nebylo to ovšem čtení pro mne. Jakub Patočka implantoval do Literárek ducha bytostní averze ke konzervativní politice a adoraci jejich politických protivníků. Budiž, stačilo nečíst.
Zcela náhodou jsem se nedávno dověděl, že vleklá ekonomické krize Literárek byla „vyřešena“ – Literární noviny koupila Česká strana sociálně demokratická. A tak tady máme vedle Haló novin další stranický tisk. Finanční deficity zaplatí stranická pokladna, stranické kádry dostanou noviny zdarma.
Škoda několikanásobná: Absenci standardní levicové politické agendy to nevyřeší, kvalitní autory nelevicového vyznání odradí, zájemce o kulturně – politický týdeník typu někdejších Literárek neuspokojí. Jediným výsledkem těchto manévrů bude vyřešení ekonomických problémů redakce a touhy ČSSD vlastnit periodikum.
Možná je ovšem všechno jinak. Redaktor Literárek Petr Šafařík se na mne obrátil s nabídkou spolupráce a po mé první zamítavé reakci – důvody viď výše – mi rovnou nabídl první téma: Kritický text o ČSSD. Tak toto je slovo chlapa. Taková výzva se fakt neodmítá. Přítelkyně a přátelé, zde je tedy několik kritických poznámek k současné politice ČSSD od konzervativního voliče:
Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman stáli u počátků současné české státnosti. Byli to rázovité osobnosti - vizionáři. Všichni tři vzdělaní, schopni komunikovat a držet slovo, hodnotově zakotvení, vyzrálí a nezávislí. A všichni tři s trochu zbytnělým egem a za každým z nich zůstává také několik omylů a otazníků. Jiří Paroubek má však jenom zbytnělé ego. Chybí mu vize, schopnost komunikovat s politickými protivníky, schopnost držet slovo, hodnotové zakotvení… Pro lidi mého naturelu je to přímo generátor negativních emocí. Tam, kde mluví o konsenzu, tam jenom „šibalsky“ hledá skulinu. Tam, kde mluví o zájmech lidí, myslí na průzkumy veřejného mínění. Tam, kde mluví o solidaritě, mluví o státu jako o výdělečně činném mecenáši. Důsledky jsou tristní: zadlužený stát, umrtvené reformy zdravotnictví, důchodů, školství, resuscitace komunistů...
Politická strana je ovšem jenom zrcadlením svého vůdce, a naopak. Ne Jiří Paroubek, ale ČSSD dnes a denně zpochybňuje kompetenci českého předsednictví EU. Ne Jiří Paroubek, ale ČSSD postavila své poslední volební vítězství na lidské víře, že „vrabec v hrsti je více, než holub na střeše“ a koupila si voliče za pouhých 30 korun poplatků u lékaře. Ne Jiří Paroubek, ale ČSSD míní vyhrát příští volby na školném, které v konečném důsledku postihne zase jenom školy a tudíž i studenty. Ne Jiří Paroubek, ale ČSSD považuje společnou euroatlantickou protiraketovou obranu přímo za bezpečnostní ohrožení státu, i když je to přesně naopak. A je to opět ČSSD, které navrhuje jako řešení globální finanční krize rozdávání peněz z omezených zdrojů na osobní spotřebu a ne do rozvojových šancí.
Osobně nepochybuji o tom, že aktuální politická agenda všech politických stran je především účelově orientována na volební zisky a tudíž na emoce. Dlouhodobá udržitelnost stability státu a společnosti by se však měla opírat spíše o strategie přesahující nejbližší lidové hlasování. K tomu nám také tisk, včetně Literárních novin, pomáhej.
Obnovení Literárních novin po listopadu 1989 jsem chápal jako šanci na obnovení tradice. Také jsem se snažil pomoci – finančně, texty, radou. Odměnou jsem dostával každé číslo gratis do schránky. Nebylo to ovšem čtení pro mne. Jakub Patočka implantoval do Literárek ducha bytostní averze ke konzervativní politice a adoraci jejich politických protivníků. Budiž, stačilo nečíst.
Zcela náhodou jsem se nedávno dověděl, že vleklá ekonomické krize Literárek byla „vyřešena“ – Literární noviny koupila Česká strana sociálně demokratická. A tak tady máme vedle Haló novin další stranický tisk. Finanční deficity zaplatí stranická pokladna, stranické kádry dostanou noviny zdarma.
Škoda několikanásobná: Absenci standardní levicové politické agendy to nevyřeší, kvalitní autory nelevicového vyznání odradí, zájemce o kulturně – politický týdeník typu někdejších Literárek neuspokojí. Jediným výsledkem těchto manévrů bude vyřešení ekonomických problémů redakce a touhy ČSSD vlastnit periodikum.
Možná je ovšem všechno jinak. Redaktor Literárek Petr Šafařík se na mne obrátil s nabídkou spolupráce a po mé první zamítavé reakci – důvody viď výše – mi rovnou nabídl první téma: Kritický text o ČSSD. Tak toto je slovo chlapa. Taková výzva se fakt neodmítá. Přítelkyně a přátelé, zde je tedy několik kritických poznámek k současné politice ČSSD od konzervativního voliče:
Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman stáli u počátků současné české státnosti. Byli to rázovité osobnosti - vizionáři. Všichni tři vzdělaní, schopni komunikovat a držet slovo, hodnotově zakotvení, vyzrálí a nezávislí. A všichni tři s trochu zbytnělým egem a za každým z nich zůstává také několik omylů a otazníků. Jiří Paroubek má však jenom zbytnělé ego. Chybí mu vize, schopnost komunikovat s politickými protivníky, schopnost držet slovo, hodnotové zakotvení… Pro lidi mého naturelu je to přímo generátor negativních emocí. Tam, kde mluví o konsenzu, tam jenom „šibalsky“ hledá skulinu. Tam, kde mluví o zájmech lidí, myslí na průzkumy veřejného mínění. Tam, kde mluví o solidaritě, mluví o státu jako o výdělečně činném mecenáši. Důsledky jsou tristní: zadlužený stát, umrtvené reformy zdravotnictví, důchodů, školství, resuscitace komunistů...
Politická strana je ovšem jenom zrcadlením svého vůdce, a naopak. Ne Jiří Paroubek, ale ČSSD dnes a denně zpochybňuje kompetenci českého předsednictví EU. Ne Jiří Paroubek, ale ČSSD postavila své poslední volební vítězství na lidské víře, že „vrabec v hrsti je více, než holub na střeše“ a koupila si voliče za pouhých 30 korun poplatků u lékaře. Ne Jiří Paroubek, ale ČSSD míní vyhrát příští volby na školném, které v konečném důsledku postihne zase jenom školy a tudíž i studenty. Ne Jiří Paroubek, ale ČSSD považuje společnou euroatlantickou protiraketovou obranu přímo za bezpečnostní ohrožení státu, i když je to přesně naopak. A je to opět ČSSD, které navrhuje jako řešení globální finanční krize rozdávání peněz z omezených zdrojů na osobní spotřebu a ne do rozvojových šancí.
Osobně nepochybuji o tom, že aktuální politická agenda všech politických stran je především účelově orientována na volební zisky a tudíž na emoce. Dlouhodobá udržitelnost stability státu a společnosti by se však měla opírat spíše o strategie přesahující nejbližší lidové hlasování. K tomu nám také tisk, včetně Literárních novin, pomáhej.