Volební kampaně v obou zemích mě dokonale zbavili motivace brát politiku jako veřejnou službu. Míra negativních emocí, která se na lidi valí z vlezlé a nesmírně nákladné kampaně, je varující. Rčení „kdo seje vítr, sklízí bouři“ není jenom lidová moudrost, ale také empirická zkušenost.

A zatím, co z billboardů a médií létají plivance na všechny strany, ve Vítkově, v Opavě, v Bedřišce… létají zápalné lahve do bytů a domů, kde spí malé děti.

Shodou okolností mám právě teď u postele tři knihy, ve kterých si střídavě listuji. Jsou to: Shlomo Venezia - V pekle plynových komor, svědectví přeživšího člena osvětimského sonderkomanda (Praha 2010), František Koukolík – Mocenská posedlost (Praha 2010) a Anthony de Mello – Cesta k lásce (Brno 2010). Myslím, že názvy jsou dostatečně vypovídající. Otázka dne zní: Jak zabránit recidivě koncentračních táborů a otevřít cestu k lásce.

Nedělám si iluze, že lidé posedlí mocí pomohou. To spíše ti, kteří se starají o popálenou Natálku, anebo o děti z Rybářské ulice v Opavě (naposled tam hořelo včera v noci), učitelé z Jedličkova ústavu či z gymnázia v Berouně, mladí laičtí katolíci, kteří si chodí hrát s dětmi, s nimiž si jejich spolužáci nehrají,… policisté, kteří vypátrali žháře z Vítkova, Kumar Vishwanathan a jeho Vzájemné soužití, Bílý nosorožec z Ostravy, Markus Pape,… iniciativa proti skládce odpadů ve slovenském Pezinku a její mluvčí Zuzana Čaputová, ti právníci, novináři, občané, kteří se poslední čtyři roky angažují v kauze zmlácené studentky maďarské národnosti Hedvigy Malinové z Nitry, jejíž kauzu zpolitizovaly ve jménu mocenských zájmů čelní představitelé vládní moci na Slovensku… Všichni ti, kteří soucití, pomáhají, milují. Měli by vědět, že jsou konfrontování s násilím a agresivitou, pro kterou je bezbřehá tolerance projevem zbabělosti.