Čeká nás dialog (i s nepřáteli), paralelní monology (přes mentální ploty, bariéry a hranice) a také konflikty, některé nadoraz (i s oběťmi).
Mluvení do veřejného prostoru by mělo být oproštěno od inflace hotových „pravd“, překřikování „celebrit“, fokusováno tam, kde ten, kdo mluví, ví, o čem mluví a my víme, kdo to je, abychom dokázali interpretovat, co říká. Já, například, jsem humanitně vzdělaný intelektuál, anarchoidní konzervatívec, senior.
Otevřená Evropa versus epidemická karanténa.
Nepřátelé otevřené Evropy už se nechali slyšet (u nás v Česku například Klausové, Okamura a další), na Slovensku například fašisté Kotlebovi strany, v Maďarsku Orbán…) – za krizí je, říkají, Shengen, eurobyrokracie, liberální demokracie, multikulkturalizmus, migranti... Podobně mluví ruská a čínská… subverze. Nepřátelé otevřené Evropy, ať jsou kdekoliv, nejsou demokraté.
Dilema je veřejností pociťována jako rozhodování mezi svobodou, zodpovědností (solidaritou) a bezpečností. Lidé v takovém případě většinově volí bezpečnost. Ve hře je také archetypální sklon k návratu ke kmenovým identitám, resuscitace nacionalizmů a odmítání globalizace. V pozadí důvěrně známá, a vcelku přirozená, úzkost a strach.
Patřím k lidem, kteří považují svobodu za hodnu rizik i obětí, globalizaci za fakt, hranice za blbost, kulturně monolitní národní státy za minulost. Nemluvě o tom, že Evropa obnovených hranic je nejenom bezpečnostní riziko, ale také riziko postupné ztráty demokracie. Obavy pociťuji z toho, že pocit ohrožení je zlatým dolem „krysařů“ všech odrůd.
Jak dolehne dočasná společenská izolace na Čechy a Evropany?
Osobně nemám pocit společenské izolace, jenom pocit, že některé dveře jsou dočasně uzavřeny. Také vím, že dočasně musím respektovat jistá omezení vlastní svobody. Otázka zní: Co znamená slůvko „osobní svoboda“ a „dočasně“ v současné krizi? Pravděpodobně nekonvenční, a pružné (situační) řízení společnosti a osobních životů.
Mám pocit, že si začínám více uvědomovat „izolaci“, kterou jsem páchal sám na sobě v době před současnou krizí ve jménu pracovních výkonů, osobních zájmů etc. Týkala se dokonce i mého nejbližšího sociálního prostředí, například rodiny. To, čemu se říkát „dočasná společenská izolace“ je možná spíše dočasná společenská sounáležitost.
V této souvislosti se obávám spíše o lidi, kteří nemají narvané lednice, žijí v přecpaných ghettech, či v uprchlických táborech, anebo na okraji společnosti. Jednou nám naši lhostejnost k jejich údělu a vytěsňování do pozic druhořadých lidí, sečtou i s úroky. Konec-konců, „přerozdělování“ hmotných statků je průvodním znakem lidových bouří.
Otevírá se nový prostor pro mocenské omezení svobody?
Prostor pro omezování svobody se nejenom otevírá, ale už jsme mocensky na svobodě omezováni. Zčásti oprávněně – krize vyžaduje drsnější pravidla. Pozorně je ovšem zapotřebí sledovat různé „krysaře“ mezi politiky, šmejdy mezi obchodníky se strachem, a především pohrobky nedemokratických režimů vně i uvnitř společnosti.
Nicméně, padnout na hubu je někdy užitečné, aby nebezpečí bylo dostatečně zjevné a přímo hmatatelné. Říká se tomu aktivní sociální učení. Má zkušenost je primárně ze Slovenska (krysaři jako Mečiar či Fico dokázali zmobilizovat občanskou společnost k nevídanému vzepětí), ale i z Česka, kde žiji. Zde jsou například Zeman, Babiš, Klausové a podobní přímo výzvou k akci. Takový Viktor Orbán, kousek za rohem, je výmluvným mementem.
Někteří intelektuálové v souvislosti se současnou krizí mluví o změně paradigmatu lidského údělu i po jejím odeznění. Na iluze ohledně lidské přirozenosti si se svou životní zkušeností nepotrpím. Možná platí, že ubývá-li demokracie, stačí se podívat do zrcadla a uvidíme spolupachatele. Lhostejní a pasivní občané jsou její zhouba.
Jsou už dnes patrné některé prvky, které byly ještě v nedávné historii restriktivní normou?
Trochu ale záleží na tom, čemu říkáme nedávná minulost. Například pro mě je to uzavírání hranic, zpochybňování institucí občanské společnosti, jako rezidentur „všemocných hybatelů“, masivní korupce, zpochybňování liberální demokracie, zpochybňování naší euroatlantické příslušnosti, zpochybňování kapitalizmu… jsou přímo mementem na duchy nedávné minulosti!
Hodně mi vadí postbolševický jazyk, který má zelenou a který zamlžuje a ironizuje slova a pojmy. Myslím na to, jak se lidé přes kulturní příkopy častují slovy jako nenávist, vlastenectví, národ a podobně. A jak si přitom nárokují na pravdivost svých protichůdných výkladů. Fakt, že lidi, jako jsem sám, značkují jako „sluničkáře“, či „pravdoláskaře“ mi přijde až komický.
Intuitivně však cítím, že první na paletě, pokud krize rychle neodezní, což nehrozí, se opět objeví některé menšiny, „cizáci“, nekonformní intelektuálové a okrajové subkultury. Trochu mě děsí tušení, že restriktivní normy se v časech krizí lehce zavádějí a po jejich odeznění těžko odstraňují. Instituce států jsou příšerně odolné vůči změnám a inovacím vůbec.
Poznámka: Písemná příprava na rozhovor pro https://www.paralelnipolis.cz/ (26.3.2020). Písemná příprava je ovšem jedna věc a živý stream druhá. Rozdíl stojí za pozornost. Zde je záznam diskuse: https://www.fedorgal.cz/blog/index.php?itemid=880.
P.S.
Pandémia koronavírusu je globálna. Lokálne riešenia neexistujú. Po skončení krízy sa už svet zrejme nevráti do stavu „pred“. Z hľadiska „zdravého rozumu“ by to mal byť koniec primitívneho nacionalizmu. Nebude! Skutočný nepriateľ je totiž v mnohých nás – je naším „tieňom“.
Otevřená Evropa versus epidemická karanténa.
Nepřátelé otevřené Evropy už se nechali slyšet (u nás v Česku například Klausové, Okamura a další), na Slovensku například fašisté Kotlebovi strany, v Maďarsku Orbán…) – za krizí je, říkají, Shengen, eurobyrokracie, liberální demokracie, multikulkturalizmus, migranti... Podobně mluví ruská a čínská… subverze. Nepřátelé otevřené Evropy, ať jsou kdekoliv, nejsou demokraté.
Dilema je veřejností pociťována jako rozhodování mezi svobodou, zodpovědností (solidaritou) a bezpečností. Lidé v takovém případě většinově volí bezpečnost. Ve hře je také archetypální sklon k návratu ke kmenovým identitám, resuscitace nacionalizmů a odmítání globalizace. V pozadí důvěrně známá, a vcelku přirozená, úzkost a strach.
Patřím k lidem, kteří považují svobodu za hodnu rizik i obětí, globalizaci za fakt, hranice za blbost, kulturně monolitní národní státy za minulost. Nemluvě o tom, že Evropa obnovených hranic je nejenom bezpečnostní riziko, ale také riziko postupné ztráty demokracie. Obavy pociťuji z toho, že pocit ohrožení je zlatým dolem „krysařů“ všech odrůd.
Jak dolehne dočasná společenská izolace na Čechy a Evropany?
Osobně nemám pocit společenské izolace, jenom pocit, že některé dveře jsou dočasně uzavřeny. Také vím, že dočasně musím respektovat jistá omezení vlastní svobody. Otázka zní: Co znamená slůvko „osobní svoboda“ a „dočasně“ v současné krizi? Pravděpodobně nekonvenční, a pružné (situační) řízení společnosti a osobních životů.
Mám pocit, že si začínám více uvědomovat „izolaci“, kterou jsem páchal sám na sobě v době před současnou krizí ve jménu pracovních výkonů, osobních zájmů etc. Týkala se dokonce i mého nejbližšího sociálního prostředí, například rodiny. To, čemu se říkát „dočasná společenská izolace“ je možná spíše dočasná společenská sounáležitost.
V této souvislosti se obávám spíše o lidi, kteří nemají narvané lednice, žijí v přecpaných ghettech, či v uprchlických táborech, anebo na okraji společnosti. Jednou nám naši lhostejnost k jejich údělu a vytěsňování do pozic druhořadých lidí, sečtou i s úroky. Konec-konců, „přerozdělování“ hmotných statků je průvodním znakem lidových bouří.
Otevírá se nový prostor pro mocenské omezení svobody?
Prostor pro omezování svobody se nejenom otevírá, ale už jsme mocensky na svobodě omezováni. Zčásti oprávněně – krize vyžaduje drsnější pravidla. Pozorně je ovšem zapotřebí sledovat různé „krysaře“ mezi politiky, šmejdy mezi obchodníky se strachem, a především pohrobky nedemokratických režimů vně i uvnitř společnosti.
Nicméně, padnout na hubu je někdy užitečné, aby nebezpečí bylo dostatečně zjevné a přímo hmatatelné. Říká se tomu aktivní sociální učení. Má zkušenost je primárně ze Slovenska (krysaři jako Mečiar či Fico dokázali zmobilizovat občanskou společnost k nevídanému vzepětí), ale i z Česka, kde žiji. Zde jsou například Zeman, Babiš, Klausové a podobní přímo výzvou k akci. Takový Viktor Orbán, kousek za rohem, je výmluvným mementem.
Někteří intelektuálové v souvislosti se současnou krizí mluví o změně paradigmatu lidského údělu i po jejím odeznění. Na iluze ohledně lidské přirozenosti si se svou životní zkušeností nepotrpím. Možná platí, že ubývá-li demokracie, stačí se podívat do zrcadla a uvidíme spolupachatele. Lhostejní a pasivní občané jsou její zhouba.
Jsou už dnes patrné některé prvky, které byly ještě v nedávné historii restriktivní normou?
Trochu ale záleží na tom, čemu říkáme nedávná minulost. Například pro mě je to uzavírání hranic, zpochybňování institucí občanské společnosti, jako rezidentur „všemocných hybatelů“, masivní korupce, zpochybňování liberální demokracie, zpochybňování naší euroatlantické příslušnosti, zpochybňování kapitalizmu… jsou přímo mementem na duchy nedávné minulosti!
Hodně mi vadí postbolševický jazyk, který má zelenou a který zamlžuje a ironizuje slova a pojmy. Myslím na to, jak se lidé přes kulturní příkopy častují slovy jako nenávist, vlastenectví, národ a podobně. A jak si přitom nárokují na pravdivost svých protichůdných výkladů. Fakt, že lidi, jako jsem sám, značkují jako „sluničkáře“, či „pravdoláskaře“ mi přijde až komický.
Intuitivně však cítím, že první na paletě, pokud krize rychle neodezní, což nehrozí, se opět objeví některé menšiny, „cizáci“, nekonformní intelektuálové a okrajové subkultury. Trochu mě děsí tušení, že restriktivní normy se v časech krizí lehce zavádějí a po jejich odeznění těžko odstraňují. Instituce států jsou příšerně odolné vůči změnám a inovacím vůbec.
Poznámka: Písemná příprava na rozhovor pro https://www.paralelnipolis.cz/ (26.3.2020). Písemná příprava je ovšem jedna věc a živý stream druhá. Rozdíl stojí za pozornost. Zde je záznam diskuse: https://www.fedorgal.cz/blog/index.php?itemid=880.
P.S.
Pandémia koronavírusu je globálna. Lokálne riešenia neexistujú. Po skončení krízy sa už svet zrejme nevráti do stavu „pred“. Z hľadiska „zdravého rozumu“ by to mal byť koniec primitívneho nacionalizmu. Nebude! Skutočný nepriateľ je totiž v mnohých nás – je naším „tieňom“.