Bylo mi pětačtyřicet, když v zemi, kde jsem žil byla zrušena jediná státostrana a lidská práva se stala součástí ústavního systému. Ne, že bych předtím nebloudil mezi náboženstvími a ideologiemi, ale bylo to takové nepoučené a povrchní bloudění.
Navíc, o mé židovské identitě se doma nemluvilo. Holocaust. Jsem generace šťastných – liberální demokracie nám nabídla, po dlouhém komunistickém řádění, šanci svobodné volby i v oblasti spirituality. Pomalu, pomaloučku ve mně zrály sympatie k chasidizmu a zenovému buddhizmu. Možná proto, že tam chyběly hierarchie, dogmata, přísné oko nade mnou. Mé anarchoidní povaze to vyhovovalo. Stejně tak prostá slova učitelů a jejich povídání se žáky. Dnes mám větší část života za sebou, a pudí mě to ke sebezpytování.
Není snad knihy, kterou bych četl víc krát než jednou. Výjimkou je kniha Tao Te Ťing, která se připisuje Starému Mistrovi Lao ć. Žil zhruba v pátém století před našim letopočtem. Období let 800 až 200 před našim letopočtem bylo zvláštní. Na Blízkém Východě promluvili starozákonní proroci, ve starém Řecku Sokratés, v Číně Lao ć a Konfucius, v tehdejší Indii Buddha… Šlo o lidskou duši, morálku, o základní otázky filozofie bytí, jak si je klade lidstvo od nepaměti. Jenomže tehdy přicházeli odpovědi z různých míst planety, z různých civilizací a měli hodně podobného, například Zlaté pravidlo – „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“
Níže cituji z překladů Jiřího Navrátila (Avatar, 2003) a Berty Krebsové (DharmaGaia, 2003, podle překladu z roku 1971). Můj výběr je účelový. Texty z Krebsové kurzívou.
Slovo Tao je metafora na Nesmírné, Absolutno, Cestu, také na jednotu, celistvost… a tajemství – to především. Co se pojmenovat dá, už není tajemstvím.
****
Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a nejmenné jméno.
….
Vědí-li všichni pod nebem, že krásné je krásné,
poznává se tím také ošklivé.
Vědí-li všichni pod nebem, že dobré je dobré,
poznává se tím také nedobré.
….
Mudřec vytváří, aniž co vlastní,
dovršuje, aniž na čem lpí.
Právě proto, že na ničem neulpívá,
nic ho neopouští.
….
Nevynášet ty, kdo vynikají –
a lidé si nebudou závidět.
Necenit si těžce dosažitelných statků –
a lidí nebudou krást.
….
To dobré se při bydlení projevuje v místě,
při myšlení v hloubce, při dávání v lásce,
při mluvení v pravdě,
při vládnutí v pořádku,
při působení v způsobilosti,
při činnosti ve vhodném čase.
Kdo s nikým nazápolí, zůstává bez úhony.
….
Moudrý praví:
Vytvářet – a nevlastnit,
působit – a nezáviset
být v čele – a neovládat
….
O největších vladařích
se skoro neví, že tu jsou.
Ty menší lid miluje a velebí,
ještě menších se bojí,
ještě menšími pohrdá
….
Jak opatrně užívali ti dávní
svých vzácných slov!
Úkol byl splněn, dílo vykonáno
a všichni v zemi říkali: Jsme sami od sebe takoví.
….
Byla-li veliká Cesta opuštěna,
objevuje se humanita a spravedlnost.
Rozšířila-li se chytrost a vědění,
objevuje se velké pokrytectví.
Nejsou-li pokrevní příbuzní v souladu,
mluví se o úctě k rodičům a bratské lásce.
Upadla-li říše ve zmatek,
slyšíme o věrných služebnících.
****
Není se co divit, že Starý Mistr „tehdy a tam“ neuspěl, a i dnes je majákem jen pro někoho. Stejně jako tehdy vynášíme celebrity, závidíme si, ceníme si bohatství, krademe… napříč kulturami, dějinami… Moudří málokdy vládnou, většinou „jenom“ ukazují prstem. Nakonec, i oni jen ojediněle kráčejí cestou, ke které vyzývají. Anebo i to je jenom zdání? Protože opravdu moudří, jak říká Lao ć, „jednají, aniž zasahují, a nic není bez vlády“. Protože přirozený (Přírodní) řád je „hybatelem“ a Veliká cesta je Cesta souladu s přirozeným řádem.
Odkud pramení fascinace Tao Te Ťingem už více jak dvě a půl tisíciletí? Z pocitu, že tajemství má zůstat (zůstává) tajemstvím? Z víry, že „Všehomír“ je JEDEN, celek? Dobře se to čte a poslouchá. Dobře se čtou a poslouchají i moudrá slova o nelpění, o tom, že moudrý se necpe dopředu a odchází, když je dílo dokonáno, že rozum je jenom nepatrná částečka schopnosti žít, že bytí a nebytí se doplňují…
Třicet loukotí spojených v jdeno dává kolo,
leč „nic“ mezi nimi tvoří použitelnost vozu.
Hlína se hněte a tvoří se nádoby,
leč „nic“ jejich vnitřku tvoří použitelnost nádob.
Staví se dům a vysekávají se okna a dveře,
Leč „nic“ jeho otvorů tvoří použitelnost domu.
V tom, co jest, spočívá prospěšnost,
V tom, co není, spočívá užitečnost.
Tao je Vše a Nic a sám Lao ć říká „jeho jméno neznám“. Taoizmus nezná ani slova Bůh a svoboda. Moudrý je nepotřebuje pojmenovávat, žije-li v souladu s Cestou.
V čase mezi léty 800 až 200 p.n.l., kterému se dnes říká „Osový věk“ anebo věk „Veliké transformace“, existovala, například ve staré Číně, vedle sebe dvě paradigmata lidského údělu: taoistické a konfuciánské. Jsou to dva různé světy – svět pravidel, institucí, hierarchie (konfucianismus) a svět taoizmu. Oba přežívají dodnes. Mimochodem, ani Lao ć ani Konfucius nežili v jednoduchých časech. Neklid, bouře, krize… jsou podhoubím duchovní kreativity.
A odkud pramení dnešní ostražitost vůči čínské kultuře a moudrosti? Z propasti mezi tím, co lze nazvat civilizovaností a kulturností v konkrétním časovém intervalu – například v době moderny, a takzvané postmoderny – a v rozdílnostech mezi paradigmaty lidského údělu, která stojí na tom, jak sami vnímáme kvalitu svých životů a jaké máme postoje k smrti. Do jednoho i druhého, samozřejmě, vstupují také civilizační archetypy a konkrétní společenské podmínky a okolnosti. Například politické režimy, které se v různých částech světa a v různých dějinných obdobích formovaly různě. V globalizovaném světě jsou ovšem průniky (i v dějinné retrospektivě) a vzájemné inspirace přirozené, věříme-li v jednotu a celistvost Všeho. A máme-li ostych před pýchou rozumu, která staví zeď před to naše obsesivní lpění na „já“, „mé“, „mám“, „vím“, „znám“.
****
Psal jsem tento text v čase celosvětové pandemie COVID-19. Bylo to potřetí v mém v životě, co se radikálně měnil mně známý svět „pandemicky“ – poprvé při pandemii nacionálního socializmu, po druhé při pandemii komunizmu, a teď. Mimoděk jsem si vzpomněl na kapitolu osmnáctou Tao Te Ťingu: Když se začíná mluvit o lidumilnosti a spravedlnosti, asi jsme se dostali do srabu. Když se cení chytrost a obratnost, asi opravdu kolem zavládlo pokrytectví a lež. Když se dokola žvatlá o synovské úctě a bratrské lásce, asi máme problém s nejbližšími. A když je v zemi nepořádek, potřebují mocní mluvit o loajalitě a věrnosti.
Psáno pro www.tyzden.sk
Není snad knihy, kterou bych četl víc krát než jednou. Výjimkou je kniha Tao Te Ťing, která se připisuje Starému Mistrovi Lao ć. Žil zhruba v pátém století před našim letopočtem. Období let 800 až 200 před našim letopočtem bylo zvláštní. Na Blízkém Východě promluvili starozákonní proroci, ve starém Řecku Sokratés, v Číně Lao ć a Konfucius, v tehdejší Indii Buddha… Šlo o lidskou duši, morálku, o základní otázky filozofie bytí, jak si je klade lidstvo od nepaměti. Jenomže tehdy přicházeli odpovědi z různých míst planety, z různých civilizací a měli hodně podobného, například Zlaté pravidlo – „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“
Níže cituji z překladů Jiřího Navrátila (Avatar, 2003) a Berty Krebsové (DharmaGaia, 2003, podle překladu z roku 1971). Můj výběr je účelový. Texty z Krebsové kurzívou.
Slovo Tao je metafora na Nesmírné, Absolutno, Cestu, také na jednotu, celistvost… a tajemství – to především. Co se pojmenovat dá, už není tajemstvím.
****
Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a nejmenné jméno.
….
Vědí-li všichni pod nebem, že krásné je krásné,
poznává se tím také ošklivé.
Vědí-li všichni pod nebem, že dobré je dobré,
poznává se tím také nedobré.
….
Mudřec vytváří, aniž co vlastní,
dovršuje, aniž na čem lpí.
Právě proto, že na ničem neulpívá,
nic ho neopouští.
….
Nevynášet ty, kdo vynikají –
a lidé si nebudou závidět.
Necenit si těžce dosažitelných statků –
a lidí nebudou krást.
….
To dobré se při bydlení projevuje v místě,
při myšlení v hloubce, při dávání v lásce,
při mluvení v pravdě,
při vládnutí v pořádku,
při působení v způsobilosti,
při činnosti ve vhodném čase.
Kdo s nikým nazápolí, zůstává bez úhony.
….
Moudrý praví:
Vytvářet – a nevlastnit,
působit – a nezáviset
být v čele – a neovládat
….
O největších vladařích
se skoro neví, že tu jsou.
Ty menší lid miluje a velebí,
ještě menších se bojí,
ještě menšími pohrdá
….
Jak opatrně užívali ti dávní
svých vzácných slov!
Úkol byl splněn, dílo vykonáno
a všichni v zemi říkali: Jsme sami od sebe takoví.
….
Byla-li veliká Cesta opuštěna,
objevuje se humanita a spravedlnost.
Rozšířila-li se chytrost a vědění,
objevuje se velké pokrytectví.
Nejsou-li pokrevní příbuzní v souladu,
mluví se o úctě k rodičům a bratské lásce.
Upadla-li říše ve zmatek,
slyšíme o věrných služebnících.
****
Není se co divit, že Starý Mistr „tehdy a tam“ neuspěl, a i dnes je majákem jen pro někoho. Stejně jako tehdy vynášíme celebrity, závidíme si, ceníme si bohatství, krademe… napříč kulturami, dějinami… Moudří málokdy vládnou, většinou „jenom“ ukazují prstem. Nakonec, i oni jen ojediněle kráčejí cestou, ke které vyzývají. Anebo i to je jenom zdání? Protože opravdu moudří, jak říká Lao ć, „jednají, aniž zasahují, a nic není bez vlády“. Protože přirozený (Přírodní) řád je „hybatelem“ a Veliká cesta je Cesta souladu s přirozeným řádem.
Odkud pramení fascinace Tao Te Ťingem už více jak dvě a půl tisíciletí? Z pocitu, že tajemství má zůstat (zůstává) tajemstvím? Z víry, že „Všehomír“ je JEDEN, celek? Dobře se to čte a poslouchá. Dobře se čtou a poslouchají i moudrá slova o nelpění, o tom, že moudrý se necpe dopředu a odchází, když je dílo dokonáno, že rozum je jenom nepatrná částečka schopnosti žít, že bytí a nebytí se doplňují…
Třicet loukotí spojených v jdeno dává kolo,
leč „nic“ mezi nimi tvoří použitelnost vozu.
Hlína se hněte a tvoří se nádoby,
leč „nic“ jejich vnitřku tvoří použitelnost nádob.
Staví se dům a vysekávají se okna a dveře,
Leč „nic“ jeho otvorů tvoří použitelnost domu.
V tom, co jest, spočívá prospěšnost,
V tom, co není, spočívá užitečnost.
Tao je Vše a Nic a sám Lao ć říká „jeho jméno neznám“. Taoizmus nezná ani slova Bůh a svoboda. Moudrý je nepotřebuje pojmenovávat, žije-li v souladu s Cestou.
V čase mezi léty 800 až 200 p.n.l., kterému se dnes říká „Osový věk“ anebo věk „Veliké transformace“, existovala, například ve staré Číně, vedle sebe dvě paradigmata lidského údělu: taoistické a konfuciánské. Jsou to dva různé světy – svět pravidel, institucí, hierarchie (konfucianismus) a svět taoizmu. Oba přežívají dodnes. Mimochodem, ani Lao ć ani Konfucius nežili v jednoduchých časech. Neklid, bouře, krize… jsou podhoubím duchovní kreativity.
A odkud pramení dnešní ostražitost vůči čínské kultuře a moudrosti? Z propasti mezi tím, co lze nazvat civilizovaností a kulturností v konkrétním časovém intervalu – například v době moderny, a takzvané postmoderny – a v rozdílnostech mezi paradigmaty lidského údělu, která stojí na tom, jak sami vnímáme kvalitu svých životů a jaké máme postoje k smrti. Do jednoho i druhého, samozřejmě, vstupují také civilizační archetypy a konkrétní společenské podmínky a okolnosti. Například politické režimy, které se v různých částech světa a v různých dějinných obdobích formovaly různě. V globalizovaném světě jsou ovšem průniky (i v dějinné retrospektivě) a vzájemné inspirace přirozené, věříme-li v jednotu a celistvost Všeho. A máme-li ostych před pýchou rozumu, která staví zeď před to naše obsesivní lpění na „já“, „mé“, „mám“, „vím“, „znám“.
****
Psal jsem tento text v čase celosvětové pandemie COVID-19. Bylo to potřetí v mém v životě, co se radikálně měnil mně známý svět „pandemicky“ – poprvé při pandemii nacionálního socializmu, po druhé při pandemii komunizmu, a teď. Mimoděk jsem si vzpomněl na kapitolu osmnáctou Tao Te Ťingu: Když se začíná mluvit o lidumilnosti a spravedlnosti, asi jsme se dostali do srabu. Když se cení chytrost a obratnost, asi opravdu kolem zavládlo pokrytectví a lež. Když se dokola žvatlá o synovské úctě a bratrské lásce, asi máme problém s nejbližšími. A když je v zemi nepořádek, potřebují mocní mluvit o loajalitě a věrnosti.
Psáno pro www.tyzden.sk